Moravská pauza

Mohlo by se zdát, že jsem na můj vkus dlouho nic nenapsal. Čím to? Jednak jsem neměl nutkání něco psát, jednak jsem měl důležitější věci na práci v práci, a nakonec jsem byl pryč a dlouho nebyl u počítače.

A ani nepřišla taková inspirace, která by mě přinutila něco hodit na papír a posléze do počítače. Také spíš nyní nasávám z druhé strany, čtu knihy. Nedávno jsem dostal jednu od dlouholetého kamaráda a pak druhou při moravském setkání.

Vzal jsem si dovolenou a absolvoval tři setkání na Moravě, jel jsem tam vlakem a setkal jsem se s paní, s níž jsem se znal jen virtuálně. Píše mi předmluvu ke knize a také mi radila s náležitostmi kolem toho. Přijel jsem dopoledne do Brna, odpoledne jsem strávil s ní, přespal v hotelu a druhý den jel vlakem do Miroslavi a prošel jsem se k Vidlákovi. S ním jsem také pokecal, leccos rozebral, a nakonec jel do Hodonína k autorovi knihy, kterou mi pár týdnů předtím poslal a já si při telefonování s ním vzpomněl na to, že se před několika lety přestěhoval z Bohumína do Hodonína, a že když budu na té jižní Moravě, mohl bych se stavit. Tak se i stalo.

Takže jsme jako bývalí pracovní kolegové, z čehož vzniklo naše dlouholeté přátelství, zavzpomínali a pohovořili o životě, o dětech, práci, psaní, a tak o všem. Setkání s každým bylo trochu jiné, ale všechna setkání byla hluboce lidská.

I v těch vlacích jsem se cítil skvěle. Však jsem býval tramp. Proto jsem si neodpustil projetí tratě, kterou jsem nikdy nejel a tu krásnou nostalgii mi připomněla cesta vlakem do Miroslavi, kde nechyběly tunely, koleje se klikatily a hodně vedly lesem.

Jen, to že je už dávno jiná doba mi připomnělo, když jsem z vlaku vystoupil. Z Brna nás cestovalo hodně, dost lidí přestoupilo v Moravských Bránicích na Ivančice, a hlavně v Moravském Krumlově. Pak byly ještě dvě zastávky a na konečné v Miroslavi jsem z vlaku vystoupil sám.

Nádraží velké, vnitřek upravený, čistý, ale jinak spíše ošuntělé. Je vidět, že se nevyužívá, město je čtyři kilometry daleko, zato blízko je vesnice Suchohrdly u Miroslavi. V blízkosti nejspíš moc nevyužívaného nádraží (taky tam moc vlaků nejezdí) je ale dopravní terminál odkud jezdí autobusy do Brna, Znojma, Miroslavi a dalších vesnic.

K Vidlákovi jsem šel pěšky, pak mě hodil na terminál, jednak musel odjet a také začalo pršet, tak jsem své plány přizpůsobil a jel autobusem do Znojma, tam jsem se prošel, najedl a jel vlakem do Břeclavi a Hodonína za Vláďou a jeho ženou.

Tam moje moravská pouť končila. Mohu to nazývat pouť, protože jsem nachodil celkem asi 25 kilometrů, nejvíc po Brně.