Čas od času se potřebuješ vypsat

Položit si otázky a hledat na ně odpovědi. Kolikrát sis položil otázku, proč děláš práci, kterou děláš? Proč už tě to nebaví? Proč už se nedokážeš motivovat tak, jako dřív?

Ta práce tě dříve bavila, dávala ti smysl, potřebovals vyřešit spoustu věcí. Ty důležité jsi vyřešil. Nemáš se za co stydět. Ale už si ztratil chuť se za něčím hnát, už nepotřebuješ všechno vědět, už se nechceš zabývat zbytečnou byrokracií. Zažils selhání státu a už mu nevěříš, nevěříš systému, a divíš se, že to stále ještě funguje, že se to ještě nezřítilo. A že to lidi ve své většině ještě podporují.

Je to takové bezčasí, takové čekání, že se něco už musí stát, že takhle dál pokračovat už nelze. Už počítáš s kolapsem a v systému seš demotivovanej. Nejseš ten lumík na cestě do propasti. Ale je ti z těch ostatních lumíků smutno. Už nejsi ochoten (a ani schopen) všem vyhovět a plnit jejich touhy.

Necháváš to volně plynout. To je samozřejmě dobrý, ono se to nějak poskládá, ale ty v tom žiješ, dostáváš pravidelnej plat, a přitom se v práci těšíš na dva vrcholy dne: oběd a odchod. Ještě ráno přijdeš natěšenej a s plány, co vše chceš ten den udělat. Jistě, něco uděláš, zpravidla to nejdůležitější. Nechceš běhat jak pomatenej křeček v kolečku. Nemáš to zapotřebí. Tak jako línej křeček vlezeš do klece, pomalu vlezeš do kolečka a pomalu ho roztáčíš. Aby se ti nezamotala hlava, párkrát z toho kolečka vystoupíš a jdeš se projít za jídlem. Po jídle už se ti do toho kolečka ani nechce, ale ještě na čas tam vstoupíš.

Pak přijde konec pracovního dne, jdeš domů a hle žiješ jinej život, vyrazíš do přírody, na chatu, zahradu, pobýváš s blízkými. Pookřeješ, nabíráš energii radosti a život tě zase baví. Seš stále v systému, ale už si žiješ to svoje, ne to systémové pracovní v kanclu s počítačem, telefonem a lidmi, kteří stále něco chtějí, zejména, abys jim vyřešil jejich problém, seš tu přece od toho a seš za to placen. Je to unavující, zejména psychicky. Ve volném čase makáš fyzicky, unavíš se taky, ale psychicky si odpočineš.

Jenže do volného času ti ještě nějaká ta hodinka zbývá, měl bys ještě něco udělat. Čumíš do lejster, zpracováváš nějaký dokument, který potřebuješ udělat, ale najednou čumíš do blba a neustále tě to ponouká ani ne tak k nečinnosti, ale k činnosti jiné.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, z tebe vylítne článek (a není to tasemnice). Vypsal ses ze svých nepříjemných pocitů a naladil ses na příjemno a seš zase schopen dělat to, co je potřeba v práci. Netrestáš se za to, zkrátka potřebuješ přepnout, naladit, nabrat energii. Vypíšeš se a uleví se ti.

Víš, že bys měl misi dokončit a předat. A taky víš, že je to čím dál těžší. Ale vnímáš, že máš něco ukončit, abys mohl něco jiného začít. Děláš obojí zároveň, a dokonce sis na to sepsal "byznys plán". Kromě toho si svůj záměr vyslal do Vesmíru a ono se to skutečně děje. Ale děje se to tak, jak sis představit ani nedokázal. Ale už s tím máš zkušenosti. Víš, že nesmíš jít proti svému tělu a své duši, a že se to nakonec nějak uspořádá.

Že nemá cenu tlačit na pilu, být netrpělivý a splašeně běhat jak ten křeček v kolečku. Už ten nadhled máš, taky pokoru, vděčnost. Ale už moc nechceš pobývat v těch energiích, které ti nevyhovují, které tě unavují. A ty nejvíc přicházejí s nesmyslnou byrokracií, lidmi, co jsou spíše bio-roboty a s řešením problémů s lidmi, co ani tak nejsou součástí řešení, ale součástí problému.

Tak ses vyplakal, ulevilo se ti a pomalu přichází chvíle, kdy zvedneš kramle z kanclu a vyrážíš žít.