"Jaká byla ta včerejší tiskovka na vládě, Martine?" "Ty ses nedíval, Jirko?" "Díval, je to přece moje novinářská povinnost", usmívá se Jiří, o generaci starší než jeho kolega. "Ale Tys tam byl, tak budu mít informace přímo ze zdroje a ne zprostředkované".
Sešli se dva. Jirka, který se zajímá o moderní technologie, na mobilu má hodně aplikací a s těmi digitálními technologiemi si tyká a Josef, jeho o deset let starší kolega, typický člověk analogový.
Ach ty ženský, povzdechne si při mazání kontaktů na služebním telefonu. Maže kontakty na lidi, s nimiž už nemá pracovně nic společného. U jednoho jména se zarazí a vzpomene si na zajímavou klientku, která se pod tímto jménem skrývá.
Šel spát. Byl unavený a usnul záhy. Najednou uvidí postavu, ženskou postavu. Blíží se k jeho posteli. Je tma. Kdo to je? Mohla by to být Janka z práce. "Jsi to ty, Jani?" "Pšt". Postava drží prst před ústy a takto mu přikazuje, aby mlčel.
Roman (55), vystudovaný psycholog, terapeut. Dáša, jeho klientka. Vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Je velmi citlivá, vyvádí ji z míry maličkosti, nad kterými člověk obyčejně mávne rukou. Ne tak Dáša.
A také o tom, jak se změnil svět dvou generací, tj. svět dědečků a babiček a jejich vnoučat. Příběh je fikce, ale tak nějak karikuje realitu. Možná jen domnělou.
Žila, byla jedna tradiční rodina, otec a matka, kterým se postupně narodily tři dcery.
Kamarádi. Bývalí spolužáci, oba čtyřicátníci, každý s manželkou, dvěma dětmi a hypotékou na krku. Jeden je technického zaměření, druhý zaměření humanitního.