Hypotékáři

Kamarádi. Bývalí spolužáci, oba čtyřicátníci, každý s manželkou, dvěma dětmi a hypotékou na krku. Jeden je technického zaměření, druhý zaměření humanitního.

Technik Josef našel uplatnění v prosperujícím podniku v okresním městě, je ve středním věku (44), má dvě děti na druhém stupni základky, žije v celkem spokojeném manželství, manželka vaří ve školní jídelně.

Hmotně zajišťoval rodinu on. V práci před časem povýšil, dostal významně přidáno, a tak se s manželkou rozhodli, že opustí byt v paneláku a na hypotéku si pořídí domeček za městem. Žili si opravdu slušně. Tedy do doby, než vypukla krize.

Novinář Karel již dlouho pracuje v prestižním celostátním deníku. Bydlí s manželkou a dvěma ještě malými dětmi v domku na okraji Prahy, který si pořídil ještě jako svobodný na hypotéku již před mnoha lety. Kolik mu zbývá do splacení? Šest, sedm let? Většinu už má splacenou.

Kamarádi se sejdou ve stejné bance v centru Prahy, kde řeší, jak budou s hypotékou pokračovat. Každý z jiných důvodů. Karlovi skončila fixace a naskočil mu úrok, bude muset splácet víc a zasáhne mu to do rodinného rozpočtu. Josef řeší otázku jinou. Jak pokračovat s hypotékou, když právě přišel o místo.

Poznají se, pozdraví, domluví se, že na sebe vzájemně počkají a půjdou spolu do hospody. Tam nejprve prohodí pár vět o rodině, manželkách a dětech a pak při pivku začnou rozebírat své problémy.

Josef je toho plný, tak začne: "Dostal jsem padáka, a teď nevím, co dál?"

"Hm, to je nepříjemné, obzvlášť teď, když je ta inflace, když zdražuje vše potřebné k životu, najmě energie, potraviny, hypotéky, když jsme se sešli v té bance", odvětí Karel a hned se zeptá: "počkej, ty máš taky hypotéku? Myslel jsem, že si dostal byt v paneláku od fabriky".

"To jo, 3+1 na sídlišti. Už to dávno privatizovali, tak to vlastníme. Paradoxem je, že jsem před třemi lety v práci povýšil a rozhodli jsme se s manželkou postavit dům v sousední vesnici a vzali si na to hypotéku. Dům jsme postavili, zkolaudovali a před rokem a půl se nastěhovali. Pak začaly problémy, nejdřív s plynem, tak jsme k plynovému kotli přidali ještě tepelné čerpadlo. Tento původně neplánovaný vícenáklad nás ještě více finančně zatížil."

"Dobře, a co ten byt v paneláku, ten jste prodali, nebo ho pronajímáte?"

"Pronajímáme. Spláceli jsme z toho v pohodě hypotéku. Hele, přežili jsme v pohodě první zimu, pak se zdražily energie a plyn, zdražilo se i v paneláku. Museli jsme přitlačit na nájemníky, kteří nám přestali platit a musíme z nich peníze dolovat".

"Pořád to můžete prodat a užívat si v novém domě".

"Jenže co prodat? Dům nebo byt? Do toho se asi před půl rokem začalo v podniku mluvit o omezení výroby a propouštění. A nyní došla řada i na mé oddělení. Díky silným odborům jsme dostali půlroční odstupné.Co ale budu dělat potom?"

"To ti, Josefe nezávidím. Ale nakonec byt v paneláku nemáš zatížený hypotékou a je to taková jistota."

"Máš pravdu, jen ten domek jsme si moc neužili. Včera ráno to tam obhlížel vysoký šéf z podniku, Helmut. Přijel mercedesem s pár lidmi, vystoupili a rozhlíželi se po domech. Už si asi vybírají budoucí letní sídlo," povzdechne si Josef a cítí, jak začíná rudnout vzteky. Tak raději přehodí výhybku a zeptá se, jak je na tom Karel.

"Tak materiálně si nemám nač stěžovat, rezervy máme docela slušné, ikdyž nyní rapidně ubývají, jak se vše zdražuje vč. hypotéky, ale tady mám štěstí, mám již většinu splacenou, tak mi banka vyšla vstříc. Já spíš řeším jiné věci".

"Jaké, prosím tě? Pokud vím, seš zajištěnej, vypracoval ses a celostátní deník prosperuje. Za několik let splatíš hypotéku a můžeš být vysmátej".

"Pokud to vidíš takhle, tak ano. Z tohoto hlediska můžu bejt vysmátej. Ale odnáším si šrámy na duši a hryže mě svědomí".

"Proč, prosím tě?"

"Protože je to strašná sračka. Novinařina už není to stejné řemeslo, jako když jsem začínal. Všichni se tam hlídají, stala se z toho propaganda, píšou se hlavně lži, a ještě nebetyčné sračky", uleví si Karel. "Redakce obchází strach, redaktoři si vypěstovali autocenzuru, zvláště hypotékáři jako já už zase drží hubu a krok a své svědomí zahánějí chlastem a antidepresivy".

"Hm. Tak z redakce odejdi a jdi jinam. Já si přece také budu shánět práci".

"Jenže ty, jako technik, který to umí se stroji, si práci najdeš snáz. Možná ne tak dobře placenou a možná se uživíš i vlastníma rukama. Po řemesle je sháňka pořád. Ale co já? Tady jsou ty redakce dost stejný, v branži se známe. Kdo zaváhá, ten už si neškrtne. Leda v nějakém alternativním internetovém médiu. Ale i tam je přetlak. Může tam být práce mnohem zajímavější, ale daleko hůře placená. To musíš bejt do toho fanda a hlavně nesmíš mít hypotéku", zakončí svůj delší monolog Karel.

"Ty, Karle, víš, že si mě docela probral z letargie. Prodám dům nějakýmu tomu Helmutovi, vrátím se do paneláku a půl roku budu cestovat a užívat si a pak nastoupím někam do práce, za míň peněz. Na pozici nějakého mistra. To mě docela slušně uživí, a hlavně mi život kvůli hypotéce neuteče mezi prsty. A ty s tím také něco dělej. Rád jsem tě viděl a teď už musím domů k ženě a dětem".

"Jo, máš pravdu, sice mi toho ke splacení moc nezbývá, ale nerad bych se ještě před tím uchlastal nebo aby mi utekla žena i s dětma. Bývalý kolega, který přešel k alternativě, mi vyprávěl, co zažíval (a stále zažívá), jak se stal zrádcem všech zrádců a největším odpadlíkem a také jak to ustál. Nevšímal si toho, nebojoval s tím. Přešel to mlčením a ty ostatní to časem přestalo bavit. Právě jsem se rozhodl, že tímto neznámým směrem vykročím. A nějak to dopadne. Tobě děkuji, že jsem právě našel tu odvahu ten krok udělat".

Tak se kamarádi rozloučí, popřejí si vše dobré a každý sám za sebe vykročí vstříc své budoucnosti.