Víkendy mám rád, užívám si v nich volno, čerpám energii. Hodně víkendů trávíme na chatě, staráme se o zahradu, občas hlídáme vnoučata, scházíme se v rámci rodiny.
Přemýšlím, co to znamená? A co bych měl vlastně dělat? Můžu si něco takového vůbec dovolit? Chápu to správně? Myslím si, že bych měl žít hodně v přítomnosti a nebýt moc v odporu.
V práci máme období reklamací vyúčtování, což někdy znamená obrnit se trpělivostí a vysvětlovat to, co lidi úplně nechápou.
Podařilo se mi udělat chybu. Jak? Jednoduše a lidsky. Dostal jsem telefonické upozornění, že na jednom domě nepoteče druhý den teplá voda kvůli pracím ve výměníku.
Apríl je česky duben a na 1. dubna připadá ještě svátek vtipálků, den kanadských žertíků. Den, kdy člověk může být napálen, den, který je dobré si užít. Vychází na středu. Dokonce na škaredou středu. Následující zelený čtvrtek je úplněk a pak hned Velký pátek. Máme tu Velikonoce, které připadají na neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti,...
Už je to dávno. Viděl jsem v televizi nějaký dokument o bratrech Nedvědech, moc si toho nepamatuju, ale ten závěr byl opravdu impozantní. Honza Nedvěd tam vzpomněl, že v nějaké zemi pustili v televizi záběry na oheň (nebo to byl dokonce nějaký samostatný program?), že by to bylo dobré zkusit i tady.
Žiju v kraji, zvaném Středočeský, je to ten prstenec kolem Prahy bez svého krajského města, neb svůj krajský úřad má v Praze, která je ale jiným krajem.
Tak jsem si o víkendu, v pátek a v sobotu odpoledne posiloval s rýčem a kolečkem. Bylo potřeba připravit záhony k tomu, aby se mohlo zasít a později sázet. Bylo vlídné počasí.
Jaro vlévá energii do žil. Proto pobyt venku na čerstvém vzduchu a sluníčku člověka povzbudí. Už jen procházka, rozkvétající květiny, zpívající ptáci, práce na zahrádce.
Sdílej, než to smažou! Sjížděj socky a dávej každé kravince smajlíka nebo nějaký obrázek. OMG! Proč? Protože dopamin? Protože závislost? Protože příkaz doby? Protože cool?
Rozhodl jsem se uzavřít další kapitolu "své duchovní cesty". Cesty, která mě přivedla k poznávání různých duchovních směrů a lidí, z velké části i velmi zajímavých lidí, s nimiž jsem se rád setkal osobně, nebo je i rád poznal a velké většiny z nich si lidsky opravdu moc vážím.
Otázka přesně zní, co má (nebo může mít) smysl pro mě. Nad tím se zamýšlím. A naprosto přesně vím, co pro mě smysl nemá.