Mamon vládne

Mě celkem udivuje, kolik lidí známých z mého okolí je vysazeno na peníze. Největší zklamání zpravidla zažiju u těch, u kterých bych to nečekal. Nejde o peníze, vždy jde o princip a spravedlnost, možná spíš o zažranou závist a rovnostářství.

Pak někteří známí důchodci musí pracovat, protože důchod jim údajně nestačí. Opravdu neznám jejich poměry a nepřísluší mi to vůbec soudit. Já ještě důchodcem nejsem, ale těším se na to, protože skončím s prací v kanceláři a u počítače a budu mít více času na zahradničení, chataření, rodinu a vnoučata. Je to taky práce, ovšem bezplatná.

Jistě, nějaký honorář za psaní a přednášky by se hodil, ale když nebude, nic se nestane. Jediné, co o sobě opravdu vím a kde si nic nenalhávám, je to, že nejsem nenažraný. Že to, co mám, mi pro můj život bohatě stačí a že se v případě potřeby dokážu uskromnit. Také vím, že nepodléhám závislosti, drogy, sociální sítě, lajky, jdou nějak mimo mě.

Vím, že sobec jsme každý, tak si myslím, že i já. Dávám přednost svému životu a svým radostem. Dávám přednost volnému času pro sebe, před penězi. Pro hromadění či zbytečnou útratu? Jsme dva, máme dva příjmy, nemáme půjčky, dluhy a už neživíme děti. Spoustu peněz ušetříme, tak za ně vylepšujeme byt, chatu, pomáháme dětem, vyjedeme si na dovolenou.

Peníze a sociální sítě můj život neovládají. Události, situace a děje jej ale ovlivňují. Též samozřejmě rodinní příslušníci, příbuzní, v neposlední řadě politici a byrokraté. I tady vidím příklady "mamonářů", úředník pracuje až (skoro) do smrti, přitom pobírá důchod. Politik si "odklání", střádá a pak investuje do nemovitostí. Velikost platu neovlivňuje touhu mít víc a nějak si (i nezákonně) přilepšit. Bohatství ještě neznamená, že bohatý není nenažraný. To je o lidském charakteru a svědomí.

Přišla doba, kdy nás mediálně ovlivňují komunální volby. Jdete po městě a na plakátových plochách vídáte vyvěšená "obludária" kandidátů do Zastupitelstva.

Kandidátky znám a vím, koho volit nechci. Mamon a politikaření došlo i do našeho městečka (30 km od pražského Černého Mostu).

Vždy jsem si v komunálních volbách dokázal vybrat lidi, neřešil jsem strany, sliby, ale místní znalost lidí. Protože nesleduju to hemžení na sítích, jako bych o lidech nic nevěděl, jen znám skutky některých z nich. Najdu tam lidi, kterých si vážím a důvěřuji jim, ale také tam najdu lidi, kterých jsem si vážit přestal. A stalo se mi, že ti, které bych tam chtěl, už nekandidují. Volit asi půjdu, ale chybí mi ta chuť k těm volbám vůbec jít.

Trochu se obávám, že vůbec nemám šanci zvolit "ne-covidisty" a tzv. "chcimíry". Těch mezi kandidáty asi moc nebude. Kdysi platilo, že ženy, zejména matky jsou pro mír a proti válce. Jenže dnes je velká část populace u nás dost (propagandisticky) zblblá. A třeba v Poslanecké sněmovně máme spíše ženy bezdětné, mladé a naladěné bojovně.

Ono stejně mám jen jeden hlas, navíc jsem divnej, mimo hlavní proud, takže moje volba volební výsledek příliš neovlivní. Proto mi chybí ta motivace.