ptákovinky

Napadl mě jazykový novotvar. Hrdopych. Je stvořen ze dvou synonym, která ale trochu jinak vnímáme. Zatímco adjektivum "hrdý" vnímáme spíše pozitivně, "pyšný" už nám zavání negativitou.

Přivlastňovací zájmeno "můj" bylo o tom, že k čemu jsem ono zájmeno přiřadil, to mi patřilo, to jsem vlastnil. Nebo spoluvlastnil, a tak by se slušelo používat spíš zájmeno "náš".

Ještě nedávno, jsme si mohli zanadávat sprostě. Tedy nemuseli, ale chtěl-li člověk okořenit svoji nadávku nebo ve svém sdělení náležitě přitvrdit, použil jedno ze dvou hezkých (snad nejoblíbenějších) českých sprostých slov: hovno nebo prdel.

Nevím, jak u vás doma, ale u nás probíhá jakási každoroční klimatická změna a rozhodně nejde o to, zda Vánoce budou bílé nebo na blátě, zda bude zima, nebo relativně teplo.

…nebo snad Dezolátské Vidláctvo? Tak jako tak je ta čeština krásná a tvořivá řeč. Řeč, která přežívala a přežila na venkově. Pokud přežije venkov, tj. venkovští balíci a vidláci, pak přežije i čeština.

Přívlastek, v češtině nejčastěji přídavné jméno před podstatným jménem, které ho charakterizuje, zpřesňuje, rozšiřuje či dokonce dokáže změnit jeho zabarvení, význam.

Už dlouho spekuluji, že náš "nejhorší premiér na světě", který nedělá nic špatně a dva roky své vlády vidí naprosto v růžových brýlích, nemůže být člověk. Jasně, jako člověk vypadá, ale chová se přinejmenším podivně.

Nejdřív jako tragédie, později jako komedie (nebo přímo fraška). Když si srovnám minulý režim s tím současným, co mají podobného? Tomu prvnímu socialistickému se říkalo demokracie lidová, tomu kapitalistickému (v této fázi) demokracie liberální.

Znáte ten vtípek, jak panu Bílkovi nabízeli šlechtický titul? Co z toho budu mít? (ptal se pan Bílek). Mohl byste zdarma používat před jménem předložku von nebo de (zněla odpověď).