Hraběcí rada? Proč? Neřekl bych, je to rada stoiků, těch klidných, kteří neřeší to, co nemohou ovlivnit. Fanatického souboje vybičovaných emocí se neúčastní. Protože to je hlavně hysterie. Hysterie z možné ztráty vlivu a moci, práce a peněz.
V souvislosti s hysterií kolem televizních poplatků jsem se zamyslel k čemu mi vlastně ČT je? Zprávy, publicistiku, politické besedy nesleduji několik let. ČT 24 jsem občas ladil kdysi před Covidem kvůli "Hyde park Civilizace", jinak nula.
Co ti na to mám říct? Na jednu stranu mám nutkání říct, že jo, na druhou stranu se toho docela obávám. Takže vlastně nevím. Jsem v tomto rozpolcený.
Jsou lidé, kteří nejsou z nějakého důvodu spokojeni s tím, co se kolem nich děje. Patřím mezi ně. Je to již dávno, co jsem začal pochybovat o tom, co mi sdělují v televizních zprávách, dostal jsem se tak k jiným informacím a zdrojům.
Vlastně bych to hodnotit neměl, když je nepoužívám. Nepoužívám je proto, že jsem z nich cítil faleš a algoritmus závislosti.
Pominu teď "trollení na sockách", které je o ničem, ale spíše je zajímavé, že mezi řečí se třeba s někým člověk shodne a on tvrdí, že sice s Vámi souhlasí, ale nemůže to přiznat, neboť by měl peklo v práci, mohli by ho vyhodit a jak by platil hypotéku?
Alexander Dubček, československý politik, který proslul především v období Pražského jara 1968 a následně se opět objevil po sametové revoluci, se nestal československým prezidentem, ale jen předsedou tehdejšího Federálního shromáždění.
Proč? Kvůli volbám ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde zvítězila o parník AfD. Nechtěl jsem to vůbec nijak komentovat. Na to jsou šikovnější a znalejší. Mně to hlavně připomnělo naprostou odtrženost mainstreamových médií, která se tu táhne už nejmíň deset let.
Kde jsou ty časy, že když se řeklo podnikatel, vybavil se člověku Tomáš Baťa. Vizionář, který pomáhal svému městu a o své zaměstnance se příkladně staral (vzdělání, bydlení).
Žijeme v iluzích, které vycházejí z našeho myšlení. Jak pravdivé je rčení "podle sebe, soudím tebe". Máme tendenci se srovnávat s druhými a naše ego nás samé staví na piedestal. Často je to však bolestný sebeklam, který má tendenci jednou narazit do zdi a o tu se rozbít.
… v nějakém základě stejní, nebo podobní jako jsme byli i my, když jsme byli mladí. Netroufám si hodnotit, zda je to dobře nebo špatně a ani to nechci. Jen pozoruju a něco se mi nelíbí, něco naopak ano. A samozřejmě nelze paušalizovat a strkat všechny mladé do jednoho pytle.
To je samozřejmě těžké předjímat. Ještě je příliš brzy, ještě neznáme žádné kandidáty. Nevíme, kdo bude schválen a kdo vyřazen ještě před volbou. Jen víme, že stávající prezident bude svůj post obhajovat. A samozřejmě víme, že v druhém kole se hraje hra "kdo z koho" a jde o to, kdo získá tu nadpoloviční většinu z odevzdaných hlasů.