Svoji negaci vidím kupodivu pozitivně. Tak si to shrňme. Mým krédem je kouzelné slůvko "nemusím". Začíná záporkou ne, je tedy z jazykového hlediska vyjádřením negativity, a přitom je tak pozitivní.
Mám ten dojem. Určitě z médií a též i ze svého života. Říkám si, zda může pyšný člověk zmoudřet? Ale jo, někomu se to stane, zkrátka ho něco trkne, on si něco uvědomí a začne pracovat na své změně.
Ale běžel okolo mě. To zas jo. Jako malé dítě jsem se samozřejmě na Ježíška těšil. To se s tím Adventem ještě tolik neblblo, to byl téměř ilegální.
Život je o hledání rovnováhy mezi individuálními potřebami jedince a potřebou kolektivu. Přičemž ten nejmenší kolektiv je rodina, tedy nejbližší lidé. Pokud žijete v páru je to partner, vaše děti (a jejich děti), vaši i partnerovi příbuzní. Užší a širší rodina.
Lidská bytost hodná toho jména by měla preferovat lidství a postavit ho na roveň božství. Pak si lidství bude vážit a bude ho i chránit.
Nebo vědou i vírou? Vše je otázka míry, hlavně u vědy a víry. To vše souvisí s poznáním, zkušenostmi a úrovní vědomí.
Mám v životě trochu chaos. Jak by ho člověk neměl v tomto transformačním období, kdy projít chaosem je podmínkou oné změny a nového uspořádání. Vím to, nebo aspoň tomu věřím, jen je to prostě náročné a možná mi chybí síla k větší trpělivosti a pokoře.
Člověk je obojím zároveň, jak lidskou bytostí, tak i občanem. Prvotní je lidská bytost, která se vyvíjí od narození, zároveň nově narozená lidská bytost obdrží rodný list a tímto se stává občanem státu. Nějaký čas jsou občanská práva a povinnosti přeneseny na rodiče, pak již je zpracováván sám malý občánek.