Můj, moje ....

Přivlastňovací zájmeno "můj" bylo o tom, že k čemu jsem ono zájmeno přiřadil, to mi patřilo, to jsem vlastnil. Nebo spoluvlastnil, a tak by se slušelo používat spíš zájmeno "náš".

Známe přece "můj dům, můj hrad". Moje žena mi samozřejmě nepatří, nevlastním ji, ale sdílím s ní svůj (můj) život. Máme spolu naše děti, náš byt, naši chatu, našeho psa, naše auto.

Poslední dobou začínám být alergický na slůvko "můj". Zejména ve spojitosti s korporátními společnostmi, které samozřejmě nejsou moje, jen se mi vnucují. Vše si zařídíte rychle, stačí kliknout na Můj T-mobile, Můj ČEZ, Moje banka, ...

Nějak se s tím roztrhl pytel. Možná, že to používají i jiné firmy. Fakt nevím, zda existuje Můj McDonald's, Můj Kaufland atd. Nějak se s tím neumím ztotožnit, obzvlášť chce-li to po mně nějaké heslo, nejlépe každé tři měsíce jiné.

Naše vaše televize, nebo moje televize? Moje Nova, Moje Prima? Nebo dokonce Můj Jaroslav Soukup? Ne, nic z toho není moje, je to jejich. A je to jejich manipulace. Docela chytrá.

Milý Můj korporáte, co mám s Tebou dělat? Nejsem Tvůj otrok a ty nejsi Můj přítel. Jsi jen služba, kterou využívám, nic víc. Bohužel jsi služba, bez níž se neobejdu, resp. je moc nepohodlné se bez Tebe obejít. Obejděte se bez elektřiny, bez bankovního účtu nebo mobilu.

Vtipné je, že se bez elektřiny neobejde ani banka, ani mobilní operátor. A je úplně jedno, jestli je můj, tvůj, náš, váš či jejich.