Když vypsat, tak vypsat!

Mám nyní divný vztah se svým mladším bratrem. Z původní rodiny jsme si zbyli už jen my dva. Ale každý máme svou rodinu, já jako starší mám i vnoučata.

Přišly události, které nás názorově rozdělily a také nějaký náš vývoj v životě. Který byl do Covidu poměrně souladný, ale už tam to skřípalo.

Byl jsem ten, do kterého hučeli všichni ti, které mám rád. Brácha, máma, manželka. Často to bylo tak, že brácha s mámou proti mé ženě, a naopak žena proti bráchovi či mámě. Kam se přidáš ty moulo, který chceš být se všema za dobře? A zde jsem přišel na to, že všem vyhovět nemohu, že se musím naučit říkat ne, sebe se zastat a být sám sebou. Začal jsem na tom pracovat ještě před Covidem.

Covid vše urychlil a postavil nás s bráchou na opačné strany. Nedal jsem se očkovat, stal jsem se tak občanem druhé kategorie, který nesměl to a ono. Přizpůsobil se tomu, objevil postupně nové známé a pak to pokračovalo dál. Naopak s manželkou jsme se sešli na té straně neočkovaných. Jsem ten "chcimír" a "dezolát".

S bráchou se vídáme, jsme schopni spolu nějak fungovat, to jsme si dokázali společně na Azorech, ale už jsme se vzájemně odcizili tak, že spolu moc neumíme prožívat společnou radost. Neboť se vzájemně zraňujeme.

Nedávno jsme se viděli po dlouhé době, popovídali jsme si, resp. vyslechl jsem ho nejdřív já a pak také něco povídal. Na jeho uštěpačné poznámky týkající se politiky dávno nereaguji. To přecházím s klidem.

Ale když jsem viděl, jak se ušklíbl, když jsem vyprávěl o koupání s vnoučkem, mimoděk jsem vstal. Kafe u mě v práci si dopil, tak jsem mu neverbálně naznačil, že se potřebuji už věnovat práci. Moc se netvářil, nebo spíš se zatvářil dotčeně, takže jsme se rozloučili.

Mě se ten posměšek dotkl, protože vím, že si stěžoval, že mu má dcera (jeho neteř) své děti nepřišla ukázat k němu domů. Když jsem se jí na to ptal, řekla, že strejda má dveře otevřené jako každý, telefon zná, stačí zavolat a dohodnout se, kde se sejdou. Proč by ale měla volat dcera a vnucovat se?

Mně to nepřísluší řešit a ani se do toho nechci nijak montovat, ale ušklíbat se nad tím, jak šťastně prožívám svou roli dědečka, se prostě brácha nebude. Byl to takový ten výsměšný úšklebek, možná nechtěný, ale všiml jsem si ho. Neverbální komunikace prozradí mnohem víc.

Bratr je citlivý, já bych spíš řekl, že víc prožívá emoce. Hodně přibral a bere antidepresiva. Má mě rád, ale řeší, že jsem na špatné straně a pod velkým vlivem své ženy, chce mi pomoc. Dříve, když mě manželka nějak naštvala, jsem šel za ním, abych se uklidnil. Dnes už to nedělám.

Radši se z toho vypíšu. Je mi z toho taky smutno. Mně to setkávání s ním poslední dobou nepřináší radost. Jsem ve stresu, abych se ho nějak nedotkl, což je u něho velmi snadné, a navíc to umí dát emočně najevo (v podstatě okamžitě), zatímco já mlčím a přecházím to.

Říkám si, zda ta jeho přecitlivělost není spíš hysterie. Dříve se tomu tak říkalo. Naopak ten můj nadhled může na někoho působit jako lhostejnost, cynismus, arogance a bezcitnost. Tak to samozřejmě není, ale vysvětlit se to nedá. Zvláště někomu, kdo je přesvědčený, že to tak je.