Co mi má ten život říct?

Kam mě směřuje, když mi nikdo moc nepíše a neodpovídá na emaily, když mi ani nikdo moc nevolá. Ano, přál jsem si to, chtěl jsem mít klid. Tak ho mám.

Chtěl jsem napsat a vydat knihu, tak ji mám a teď ji potřebuji prodat, ale moc mi to nejde. Ten čas asi ještě nepřišel.

Přemýšlel jsem o ulehčení práce, předání některých agend, které mě vyčerpávají. Tady to jde, dalo by se říct, že tady je to ten správný fičák. Tady to přišlo s tím, že mi to začalo být jedno, že jsem se oprostil od toho, že to musím zachovat tak, jak jsem to převzal po svém předchůdci. A začalo se to dít, záměr se upravil lépe, než jsem si sám vymyslel a plní se.

Už jsem to v životě párkrát zažil, když se člověk pustí, netlačí na pilu a nechá to volně plynout, najednou se to uspořádá tak, jak by to člověk nevymyslel. Ale asi to nejdůležitější je se pohnout a vystoupit ze své pohodlnosti a projít tím, čeho se bojím.

Kdysi jsem se bál vystupovat na veřejnosti, pak jsem přednášel, hrál divadlo a řídil domovní schůze. Bál jsem se veřejně psát, pak jsem posílal články do místního zpravodaje a začal psát blogy. Nerozuměl jsem moc IT, pak jsem si s pomocí založil webové stránky a vlastní blog, kvůli knize i malý e-shop. Zkrátka jsem se s tím naučil, byť jsem z počátku potřeboval pomoct.

A teď si začínám s Facebookem, možná s tím skončím, ale třeba mi bude pomoženo, i tady se naučím to dělat tak, aby mi FB sloužil. Anebo se to vyvine jinak. Možná tady moc tlačím na pilu a mezitím se to nějak poskládá. Ale třeba mám za úkol nebát se Facebooku, resp. překonat ne svůj strach, ale odpor a nechuť. Nebo mě tam něco nechce pustit a jistě se objeví jiná cesta, jiný způsob.

Život zkrátka má plné hrsti překvapení, tak se nechám překvapit. Jenže se nemůžu dočkat. Ještě mám nějaké plány, nápady, sny. Zkusím to. Buď to budou slepé uličky, ale věřím, že jak to u mě bývá, se nějaká cesta otevře. V pravou chvíli.

Někdo nebo něco se objeví. Už to vím, protože se mi to v životě už párkrát stalo. Jistě jsem šel v životě jako omámený za mámivým světýlkem bludičky, ale pak jsem poznal, že bych šel do bažiny, z které bych se těžko hrabal ven. Co mě upozornilo? Nepříjemný pocit a následně takový ten AHA efekt.

Muž, kterému ta intuice nebyla dána do vínku jako ženě, se rozhoduje především na základě rozumu a logiky. Tak dospěje k nějakému řešení, o němž si myslí, že je dobré. A potom je fajn sledovat své pocity, které to korigují a dát na ně. Ego si pořád vymýšlí a opustí-li jednu oblast v životě, vrhne se na jinou.

Asi nezbývá než počkat, až si ego naběhne, nic kloudného už nevymyslí a pak je lehčí to nechat být. Nechat to na tom Životě, nemluvit mu do toho, jak to uspořádá.