Co mi zrcadlí lidé, kteří mě vyčerpávají?

Zkouším se zeptat sám sebe. Je mi nepříjemné s nimi být, nesdílím s nimi jejich energii, vibraci. Ale při výkonu práce (funkce) se jim nevyhnu a dostal jsem od nich lekci. Nevadí mi, když mě život profackuje, ale už nechci přistupovat na jejich hru.

Co mi říká takováto lekce? Jak říci důkladné "NE!"? Jak se postavit sám za sebe? Jak přiznat chybu? Jak se z chyby poučit? Má smysl chybu obhajovat a pitvat se v tom? Má smysl to nějak řešit a snažit se to napravit?

Už se to stalo, je to minulost a nemá smysl se v tom pitvat. Na druhou stranu má smysl přijmout řešení (ideálně dohodou) a opatření, aby k tomu už nedošlo. Mám se v přítomnosti poučit z lekce pro svoji budoucnost. Řešení se už (někde ve Vesmíru) rýsuje a já o tom přemýšlím a snažím se konat. Nemám rád slovo povinnost, nicméně na poctivost, pokoru a laskavost bych neměl zapomenout a také na trpělivost.

Takže dávám si střípky do mozaiky a upravuji si cestu a přizpůsobuji tomu své činy a plány. Cesta nejde přímo a je plná překážek a výzev. Tak jsem se smířil s tím, že nejprve je třeba překonat ty překážky, vyřešit výzvy a pak se vydat svou vlastní cestou. Je asi třeba víc makat a ponořit se i do té nenáviděné byrokracie: vytvořit nové smlouvy, zpracovat nabídky, vést jednání, vytvořit strategické dokumenty (koncepce, Stanovy) a vše postupně transparentně oficiálně zveřejnit. A k tomu hlavně sehnat spolupracovníky, kteří pomohou.

A pak také dbát na odpočinek a cestu duše. To samozřejmě zároveň. Když se někde energeticky vyčerpávám, musím někde jinde tu energii dočerpat. Aby se to vyrovnalo.

Odpočívám i prací. To, že vyfrknu blog, je mým odpočinkem od únavné administrativní práce. Nenutím se k tomu, prostě přijde inspirace i díky tomu, že čumím do papírů a dávám dohromady to, co mě nebaví. A někdy se z toho opravdu potřebuji vypsat. Zklidním myšlenky, odbourám stres a mohu pokračovat v práci.

Pak musím do přírody a hýbat se. To je má životní potřeba, co mě nabíjí, udržuje v kondici a psychické odolnosti. Je v tom ta vyrovnanost. Ta se daří tím, že nejsem v práci přes čas. To si celkem běžně hlídám, jenže je čas schůzí, které je potřeba udělat (je to povinnost) a bohužel na většině z nich musím být. Někde je to utrpení, někde pohoda, je zajímavé, jak se to na těch domech sejde.

Ale už mi na nich nesejde, hledám cestu ven. Jen chci cestu poklidnou, postupnou a s hladkým přistáním. Povede se? Nebo mi život vyberu naopak cestu trnitou, s rychlou katarzí? Či dříve, než budu moct dojít k vysněnému cíli, dojde k nějakému kolapsu, který vše změní a doslova obrátí vzhůru nohama? Na rozdíl od mnoha jiných (jak pozoruju) jsem na to připraven ve smyslu, že připouštím možnost, že nějaká forma kolapsu, alias nárazu do zdi, nastane.