Covid byl pro mě největší dar!
Zpětně vzato. Co mi vlastně dal? A co mi vzal? Začnu tím, co mi vzal. Asi mi vzal nějaké kamarády, vzal mi i nějaká kila (to vnímám samozřejmě pozitivně), vzal mi možnost cestovat, chodit do hospody, tělocvičen, kin a divadel, když tato kulturně společenská zařízení byla zavřená.
Vzal mi (nenápadně a dočasně) svobodu dýchat, svobodu scházet se, vzal mi jednotu názorů ve vlastní rodině. Mělo to nějaký vývoj a postupně se děly věci. Ale následně mi to daleko víc dalo, než vzalo.
Nebyl jsem zapřisáhlý odpůrce očkování, ale jak se tlačilo na pilu, doktoři na telefonu, přirozená imunita byla potírána, jako by ani neexistovala, testování na protilátky bylo složité, kdežto testy na Covid (antigen či PCR) se dělaly skoro všude, prosazovaly se jedině vakcíny, léky ne. Začal jsem mít pochyby a na tyto pochyby jsem hledal odpovědi. A odpovědi jsem nacházel. Ale u těch, kteří měli jiný názor a byli mainstreamem označování za dezinformátory, přičemž to byli opravdoví odborníci, kteří se dokonce sdružili např. do skupiny SMIS (sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků).
Tak na mě tito odborníci zapůsobili, že jsem se rázem ocitl na jejich straně a očkovat se nedal. Navíc to hromadné očkování v obchodních centrech a na nádražích na mě působilo dost odpudivě a neprofesionálně.
A to nošení roušek. Ty hadrové ještě šly, hlavně jsem je nosil kvůli druhým, aby se mě druzí nebáli, kolikrát jsem potkával lidi vyděšené k smrti. Sám jsem nekýchal a roušku nosil. Chápal bych to, kdybych kýchal, aby kapénky od mě někoho nenakazily. Roušku jsem nosil převážně pod nosem. Pak si vymysleli respirátory. To jsem mít na hubě nemohl. Nesnesl jsem ho a vypěstoval si na něj alergii.
Stal jsem se občanem druhé kategorie. To mi covid dal. Neměl jsem tečku, a tak jsem nikam nesměl. Navíc vše bylo zavřené. V práci jsme se nejprve nemuseli ani testovat, pak ano. Testy jsme měli a zkusili si to, pak jsme to nějak švejkovali. Nikoho jsem k tomu nenutil, s kolegyněmi jsem se dohodl. Byly časy, kdy jsme měli kancelář zavřenou a schůze domů se mohly konat jen korespondenčně. Což nebylo špatné.
To nejdůležitější, co mi Covid dal, bylo to, že mi otevřel oči, že jsem začal dělat to, co jsem mohl: chodil na dlouhé procházky do přírody, začal jsem cvičit doma, začal jsem s hlubokým dýcháním a otužováním. A naprosto skončil s děsuplnými zprávami. Posílil jsem tak svou kondici, psychickou odolnost, přirozenou imunitu a postavil jsem se sám za sebe. V rámci širší rodiny jsme zůstali neočkovaní jen my dva s manželkou. Dospělé děti už se rozhodovaly samy za sebe. Pevně doufám, že jim to neuškodí. A že na třetí tečku se už definitivně vykašlou.
Časem mi to našlo nové přátele a dalo příležitost seznámit se s báječnými lidmi. A to tváří v tvář. Byl jsem na křtu knihy Honzy Tománka, kterou křtil Dr. Jan Hnízdil. S Honzou Tománkem si tykáme a viděli jsme se již potřetí. Vidět se naživo a trochu si promluvit s Dr. Hnízdilem jsem měl možnost už dřív. A na tom křtu jsem viděl ještě další dvě známé tváře. Náčelníka Atapanu Mnislava Zeleného, kterého jsem aspoň pozdravil a řekl mu, že rád poslouchám rozhovory s ním a prof. Jiřího Berana, s níž jsem i pár slov prohodil.
Setkání bylo příjemné, byť jsme skupinou různorodou a nestačíme se divit, co si vše nechají lidé líbit. V podstatě jsme došli k témuž, že se musí začít od spodu, nejdřív každý sám za sebe a že asi kolaps je nevyhnutelný a poté přijde nějaká regenerace. Pomůže nám humor, smích, láska a lidskost. To vše na tom setkání bylo.
A ještě jsme si sedli s jedním kolegou (předtím se vzájemně neznaje), nicméně oči, úsměvy i naše diskutování nás spojili a dali si na sebe telefony. Tak uvidíme, co se z toho vyvine.
Jo, doba Covidova byla dobou, kdy začaly lidem padat masky. Paradoxně v době, kdy byli nuceni nosit masky na obličeji.