Do důchodu už včera!
Změnil jsem svého heslo. Bavím se s lidmi, ať již pracovně či nepracovně a na společenskou otázku "jak se mám?" odpovídám s úsměvem "mám se dobře, ale zítra bych šel do důchodu".
Nedávno jsem se posunul a upravil to ještě více vtipně do takového hořkého humoru: "mám se dobře a do důchodu bych šel už včera". Proč mě to napadá?
Protože si chci důchod užít jako mladý důchodce. V plné psychické síle a potřebné fyzické kondici, abych zvládal zahradničit, chatařit a psát své "kydy" a třeba něco plkat na setkáních s lidmi. V tom mi ta práce, kterou se stále živím, trochu překáží. Hlavně mi překáží ta nesmyslná byrokracie, kterou se sice snažím trochu ignorovat, ale to v mé pozici tak úplně nejde, takže se s ní nějak vypořádávám a je to samozřejmě čím dál víc unavující.
A pak už se moc nechci potkávat s lidmi systémově tak přesvědčenými, že se spolu naprosto míjíme, byť se vzájemně respektujeme či aspoň tolerujeme. O to se aspoň snažím. Ale vyčerpává to, protože nejsem ve své energii.
Práce "kancelářské krysy" už není pro mě, protože mě více vybíjí, než nabíjí. Jinam mě (pro věk) nevezmou, navíc jsem si obnovil živnost na vedlejšák a uvidím, jak mi to půjde. Některé pracovní činnosti ukončuju a od nového roku si zkracuji úvazek. Je to takový kompromis, abych to lépe vydržel a zvládl. Větší důraz bych teď měl dát na práci, abych vše dotáhl.
Samozřejmě zároveň řeším to osvč, což souvisí především s vydáním knihy. Tady je rozjezd pomalejší a víc komplikovanější, než jsem čekal, ale aspoň mě to učí trpělivosti a pokoře. Asi mi tím vesmír naznačuje, že je třeba něco dokončit a pak začít.
Já to dělám zároveň, staré dokončuju a nové vytvářím. Asi jsem tak v souladu s transformací, protože starý končící svět (v nás doslova zažraný) nechce odejít a nový rodící se svět ještě dostatečně nevyrostl.
Do řádného důchodu to mám ještě necelých pět let, ale za tři roky už mohu uvažovat o předčasném důchodu či tzv. předdůchodu. Ale také může být všechno jinak. Tak nemá cenu nad tím teď přemýšlet. Stačí žít přítomností a ovlivňovat to, co ovlivnit skutečně mohu. Tj. sám sebe a svůj život.
Ctít život jako takový a nenechat se otrávit, ani tou byrokracií a ani lidmi, s nimiž se zkrátka míjím. A vzájemně cítíme, že se nemusíme. Což znamená, že se asi nebudeme milovat, ale rozhodně se nemusíme nenávidět. Proč taky?