Iluze, sebeklam, soudy a pomluvy

Žijeme v iluzích, které vycházejí z našeho myšlení. Jak pravdivé je rčení "podle sebe, soudím tebe". Máme tendenci se srovnávat s druhými a naše ego nás samé staví na piedestal. Často je to však bolestný sebeklam, který má tendenci jednou narazit do zdi a o tu se rozbít.

Většinou máme tendenci ten sebeklam tvrdě bránit, snad nejvíc, pokud jsme jeden sebeklam opustili a nahradili ho jiným, dokonce opačným. Přišli jsme na to, že takové názory, vzorce chování a zvyky už nám neslouží. Není to příjemný pocit, ale asi je nutné tím projít. Pak se člověku uleví a začne něco hledat. Obvykle objeví něco jiného a začne to aplikovat.

Najednou je člověku dobře, nové dobře slouží, člověk už se tak nesouží, je mnohem spokojenější, dokud nepochopí, že jednu iluzi vyměnil za jinou. To je docela tvrdý mentální náraz. Člověk asi má přirozenou tendenci v tom sebeklamu, v nějaké iluzi žít. Není naším úkolem zde na Zemi právě ty iluze objevovat a překonávat? A naším učitelem je Život sám.

Snažím se nikoho nesoudit a nepomlouvat. S pomluvami se však setkávám, protože je to u mnoha lidí běžné. Zpravidla jde o to, že jeden řemeslník pomluví toho druhého, že to dělá špatně. Jak je to dávno, kdy jsem se dozvěděl nějakou pomluvu o sobě, si už ani nepamatuji. Pomluvy se šíří vždy o někom, žádný pomlouvač nesdělí svou pomluvu dotyčnému do očí, maximálně zaobaleně: "říká se o Tobě, že seš divnej".

Když na pomluvy člověk přestane reagovat, nedává jim energii a pozornost, nechá je žít svým vlastním "životem", zpravidla vymizí. Člověk o pomluvě už neví, i kdyby se mezi pomlouvači stále udržovala.

Blíží se komunální volby, to zas bude iluzí, pomluv a soudů. Sám se tomu někdy nevyhnu, v případě voleb, prostě posuzuji, porovnávám, ale snažím se nepomlouvat, ovšem kritizuji. Ale i chválím. Pokud chci nějaké lidi zvolit, hodnotím v prvé řadě, zda je znám, jaké činy mají za sebou, jaké s nimi mám zkušenosti, jaké pocity ve mně vyvolávají. Také se zamýšlím, proč jsou zrovna na té, které kandidátce.

A rozmýšlím se, zda volit ty vzadu a pomoct jim ke skoku dopředu, když si myslím, že o to být zastupitelem ani nestojí. Bývalý oblíbený místostarosta kandiduje poměrně vzadu z tzv. nevolitelného místa, ale dostat se tam může. Takový "skokan", který se dostane z nevolitelného místa, může pak mít dilema, zda vyhovět přání voličů nebo se místa vzdát ve prospěch toho, kdo se už nedostal. Další zajímavostí u nás je, že tři bývalí zastupitelé, kandidující dříve za sociální demokraty, se letos rozdělili do tří stran.

Ve fyzické realitě, kterou tady žijeme, projevy těla jako bolest, nemoc, iluzemi nejsou. Pociťujeme je reálně. Otázkou je, zda příčinou opravdu není nějaká iluze, nějaký stav mysli, duše? Protože člověk je dokonale propojený tvor, který v sobě slučuje dohromady tělo, mysl, duši, rozum, cit, vztahy, a vše má nějaký vliv na jeho zdraví, energii, duševní vyrovnanost. Vše má být v nějaké rovnováze a pokud něco z té rovnováhy vybočí, nějak se to projeví.

Říkám si, že když mě bolí tělo, co jsem zanedbal? Řeším odpověď na otázku "proč?". Špatně a málo cvičím? Moc fyzicky pracuji? Má vliv sedavé zaměstnání a pracovní stres? Vztahy v rodině a z toho plynoucí kompromisy? Končící náročné léto? Více vnitřního tuku po zmrzlinách?

Odpověď neznám. Možná vše dohromady. Aspoň jsem vyzkoušel fyzioterapii, opravdu mám zatuhlé a zkrácené svaly a mám předepsané cvičení, které se snažím dodržovat. Dřív mě bolely paže, teď nohy a stehna. Dřív jsem měl občas křeče v lýtkách, teď mám potíže s bolestí stehen, spíš hýždí. Záda nebolí. Je fakt, že bych si mohl dát zase nějakou masáž.

Nic neřešit, nic nebolet, to by se člověk nudil. Tak to přijímám a nebojím se přijít o další iluze a poznat své možnosti. Vím, že jako lidská bytost jsem dokonalý, vše, co potřebuju k životu, jsem dostal do vínku. Zároveň vím, že jako člověk ve společnosti dokonalý být nemohu (a ani nechci), zkrátka žiju metodou "pokus – omyl" asi jako většina z nás.