Jako tele na vrata a návrat idiota

Důvod mého odmlčení byl ten, že jsem se na pozvání svého bratra mohl týden dívat doslova jako tele na vrata na zajímavou přírodu a kouzelnou krajinu na Azorských ostrovech.

Samozřejmě nebylo to zadarmo, platil jsem letenku, ubytování i stravu, neplatil jsem průvodce, jímž byl brácha. A také jsem platil jiné náklady, byl jsem týden bez ženy, dětí a vnoučat, tak jsem se už těšil domů. Chvíli jsem si odpočinul od nich i od práce, věnoval se sám sobě, utřídil si myšlenky a trochu více jsme se poznali za ten týden s bratrem.

Je o osm let mladší, vyrůstali jsme spíše jako dva jedináčci, resp. já zažil ještě prababičku a většinu dětství jsem strávil s dědou, který už byl v důchodu, máma pracovala a táta jezdil přes týden na montáže, byl doma vlastně jen o víkendech. Když byly bráchovi dva roky a mně deset let, otec onemocněl, naštěstí ho dali v Praze dohromady a žil pak dalších 15 let, zemřel, když jsem byl jako špagát na vojně a brácha na střední. Bylo mu 17 let. Trochu jsem mu nahrazoval tátu, ale začínal jsem práci, brácha žil s matkou a já se po čase oženil a odstěhoval.

Pak jsme se sešli v jednom městě, kde žijeme své rodinné životy. Trochu jsme se názorově oddělili, hlavně za Covidu, ale jsme schopni spolu fungovat a mluvit.

Fakt jsem nevěděl, jak je upovídanej a jak je doslova spjatý s mobilem. Zatímco já zůstal "analogový" a více "domestikovaný", on je fanoušek digitalizace, apek, IT obecně a daleko více cestuje. Je také opravdový extrovert, já spíš introvert.

Turistiku jsme zvládali a příroda byla nádherná, musel jsem se hlídat, protože u něj jdou emoce nahoru dolů, já jsem v tomto ohledu emocionálně výrazně plošší. Prostě to tak je. Byl jsem na něm závislý, navíc vše zařizoval on. Většinou s mobilem v ruce, je také lepší řidič a na rozdíl ode mě ho řízení auta baví. Mě moc ne, také moc nejezdím a nejsem fanoušek fotbalu. Nešel jsem s ním na fotbal, protože jsem byl unaven a nebavilo by mě předstírat zájem, asi bych zíval a nejevil nadšení. Tohle o mně ví, takže mě to nijak nenutil.

Příroda nádherná, bratr, upovídaný plánovač s mobilem v ruce mi toho chtěl ukázat co nejvíc. Pravda moc se mi to líbilo, ale neumím tak jásat, což mi bylo vyčítáno, jakože jeho snahu neoceňuju. Což samozřejmě pravda nebyla, ale jeho emoce byla zbytečná a já pochopil, že si musím dávat pozor na jazyk a radši mlčet. Někdy něco vysvětlovat nemá smysl, spíš to prohlubuje vzájemné nepochopení.

Moc se ptal, snažil se, ale znáte to, když někomu řeknete něco, co nechce slyšet, když mu zbouráte jeho představu, nechce to přijmout. Někteří lidé jsou na to citliví. S takovým počátečním despektem se ptal, zda někam přispívám, na nějakou charitu. Dostal to ze mě a byl poměrně překvapen kolik a komu přispíváme. Kromě Zdravotního klauna a Dobrého Anděla, ostatní neznal. Na druhou stranu se prokecl, že přispěl na zbraně pro Ukrajinu. To jsem zase nechtěl slyšet já a bylo mi z toho velmi smutno. Asi proto nejedu socky, abych z lidí nebyl ještě více zklamán, než jsem, hlavně u svých kamarádů a známých.

Zkousnul jsem to, v zájmu svého (a asi i jeho) přežití jsem řeč odvedl jinam. Takže jsem se poté už začal více těšit domů. Návrat idiota domů, plánovaný. Ten týden mi stačil, bylo to krásné vnímání přírody, nové poznání a zkušenosti. Svým způsobem i lekce z trpělivosti, ohleduplnosti, pokory. Ale také pro mě svobodomyslného, nemobilového člověka, zakládajícího si na své nezávislosti a soběstačnosti to bylo opravdu nekonformní odevzdání se plánu mého bratra a jeho realizaci a také digitálnímu světu. Poprvé v životě jsem letěl jako mladí (a můj bratr) dnes, jen s batohem (příruční zavazadlo) a s QR kódem v mobilu a aplikací letecké společnosti. Vše mi ovšem pomohli vybavit ti, kteří to umí. Za to jim patří díky.