Je to fičák, ten život

Kdysi mi to tak nepřipadalo, jak ten život letí. Proklouzl mi mezi prsty? Určitě ne, mnoho jsem si prožil a užil, mnohé jsem poznal, mnohé pochopil.

Přežil jsem i to, co jsem přežít nemusel. Vše, co se mi v životě stalo, mě někam posunulo a stále mě posouvá. Jsou v životě věci radostné i věci smutné, lekce, výzvy a překážky, které je třeba zdolat. Ale dá se soustředit na radost, krásu, lásku a tvoření.

Už to vím, a tak se tím i řídím. A to přináší ty radostné, šťastné a milé chvilky, kdy je člověk rád na světě. A fakt to u mě nejsou žádné facebookové bojůvky, žádné sledování převážně negativních a strašidelných zpráv. Stačí si přečíst pár titulků zpětně, a hlavně si přečíst či poslechnout lidi, kteří mi mají co říci a kteří mě inspirují, občas poučí a také rozesmějí.

Jak mi přibývá křížků a blížím se nevyhnutelnému konci fyzického života, o němž nevím, kdy a jak přijde, tak tím víc se snažím svůj život prožívat. Více času věnuji tomu času tvořivému "tady a teď", tedy tomu času, kdy se člověk soustředí na to, co právě v danou chvíli dělá a prožívá. Tedy tomu, co přináší ty blahodárné pocity harmonie, klidu v duši, vnímání skutečného života.

Nedávám moc pozornosti nějakým virtuálním náhražkám. Chronologickému času, tedy sekundám, minutám, hodinám a dnům, věnuji pozornost nutnou, abych se orientoval. Ani k tomu nepotřebuji hodinky, stačí světlo a tma a rytmus těla (jako hlad a žízeň). Samozřejmě se tomu lineárnímu času nemůžeme vyhnout a podepisuje se na každém z nás, prostě se v čase měníme, jak fyzicky, tak duševně. Také měníme své životní role během života.

Jsem nyní dědeček a vnímám, jak rychle a jaké pokroky dělá můj vnuk. A také tu jeho nádhernou bezstarostnost, hravost a zvídavost. Zatím ho mají v péči jen šťastní rodiče a všichni kolem jsme z něj doslova paf. A on si to užívá.

Přeji mu, ať si to užívá co nejdéle a ať už patří do generace, kterou ten systém nesemele a nebude drtit tak jako nás, aby už si zařídili něco, co bude k žití, v klidu, harmonii, dostatku, v lásce a spokojenosti. Co už nemusí být tak konzumní a technologie budou sloužit, ne ovládat. Nebo lidský druh už bude tak evolučně dokonalý, že už je nebude potřebovat nebo aspoň tak vyspělý, že žádné zneužití nedovolí.

Říkám si, že si ten systém zaslouží zlobivé děti, ti ho totiž mohou proměnit, protože v něm budou žít. Já jim jen prokopávám cestu. Na nás toho moc ulpělo a rebelem jsem se stal až v pokročilém věku.

Korporátní, výkonný, stresový a hypotékový fičák nežiju, takže se mám vlastně dobře. Obrátil jsem se k přírodě a nepohodu, naštvanost a smutek se snažím řešit s humorem a nadhledem. A jsem optimistou v tom, že ta šílenost jednou skončí a že tím kolapsem projdeme posíleni a začneme s regenerací společnosti.

Také vím, že ty šílenosti jsou hlavně divadýlkem, který má za cíl upoutat naši pozornost a vysát naši energii. Proto je proti tomu jediná obrana: nedávat tomu energii a pozornost, tvořivost a radost ze života.

To, že je v tom (v té matrixové hře) většina lidí až po uši, je sice smutné, ale nedá se s tím zvenku moc hnout, pohnout se totiž musí každý sám. A hodně lidem to trvá a potřebují více přitlačit a přidusit, aby se pustili svých strachů, lpění, a uvědomili si, že jsou manipulováni. Kdo to uvidí a pochopí, už se tak lehce manipulovat nedá.