Když psát ani nechceš

Nevidíš televizi, nezapínáš internet, tak nějak nevíš, co se děje. Jen víš, co se děje tobě v daném čase a daném místě. Procházíš se přírodou a stravuješ se v restauraci.

Pak se vrátíš domů, do práce. Sedneš k počítači, že něco napíšeš. Ale co? Ani se ti nechce. Psát o společenských nešvarech, o neschopné vládě? Najednou si říkáš proč? Vždyť už jsi toho napsal dost.

Je to pořád na jedno brdo. A také o tom furt píšou jiní. Je to únavné, vyčerpává tě to, jen to číst. Pořád tě udivuje, jak to, že to všichni nevidí? Jak to, že to lidé dovolí? Jak to, že se nechají tak manipulovat?

Není to marné? Všechno to snažení, to psaní? Máš malý dosah, čte tě tady pár lidí. Moc o tobě neví, na idnesu je to lepší, ale tam ti hrozí zrušení celého blogu, pokud napíšeš něco nevyhovujícího. A stejně tam je čím dál míň čtenářů (obecně).

Mohl bys přejít jinam, mohl by ses podbízet, rozjet to na fejsbůku, ale to nechceš. Jo, ego by se potěšilo, ale duše chce radost ze psaní, radost z tvorby. Radost z inspirace. Nejsi za to placen, nemusíš psát každou chvíli.

Piš jen tehdy, kdy chceš, kdy to z tebe vylítne na první dobrou. Nemusíš nic potit. A víš to. Můžeš kdykoliv přestat. Na idnesu i tady.

Jo, dneska ti chybí drajv, téma. Snad jen pár ironických poznámek.

Co umí náš premiér nejlíp? Umí se oblékat a nosit oblek. Ministr průmyslu možná rozumí tisku a půjčování peněz, ale průmyslu a energetice rozhodně ne, ministr zemědělství asi umí nakupovat ve slevách, ale o zemědělství toho moc neví, a tak by se dalo pokračovat. Je to smutné, k pláči, k naštvání a dalo by se nad tím hořce pousmát.

Venku je tak krásně a jakmile opustíš "vězení" pracovní kanceláře a počítač, okamžitě pookřeješ. To je u tebe takové znamení, že změna přichází, je za dveřmi a ty se jí nebudeš bránit.

Pozitivní je, že máš vše zasazeno, že to vše krásně roste, kvete a že zase něco sklidíš a budeš se částečně živit vlastní soběstačností.