Klasická parlamentní demokracie u nás skončila

Vystřídala ji demokracie liberální, resp. režim zvaný "liberální demokracie". Nenápadně, postupně. Pracovalo se na tom desítky let. Sklízíme ovoce této práce, šlo o dlouhodobý pochod institucemi, především univerzitami, státní a veřejnou správou, médii a v neposlední řadě jakousi "korporátní" občanskou společností a liberálně demokratickou politickou proměnou původně bohulibého neziskového sektoru.

Stalo se to bez nějakého velkého povšimnutí většinové společnosti. U nás máme určitou tradici kacířství proti dogmatismu, což nám dává nějakou naději. Tato část společnosti je ale pod tlakem, protože nastal a trvá stav, kdy se kritika a pochybnost považuje za nepřátelství a nenávist.

Navíc globální korporace si svými penězi a vlivem omotaly domácí slouhy, kteří dostali moc a jdou jim na ruku, v podstatě proti svým lidem. Lidé se však bouří a snaží se volit jinak. Tak máme dnes jinou vládu, která se sice snaží vládnout, ale moc ve svých rukou až tak úplně nedrží. Proto nemůže postupovat razantněji a vypadá to, že udělá dva kroky vpřed a krok vzad.

Tu moc drží především nadnárodní korporace, které si píší zákony k obrazu svému a z nás se stala periferie EU a kolonie Německa. A jsou tu mocné vlivové skupiny a instituce, kterým to vyhovuje.

Svým způsobem je humorné, jak se bývalá vládnoucí klika (do čehož musíme počítat nejen prezidenta a Ústavní soud) zesměšňuje a ztrapňuje, ale ten hlavní problém je, že se berou moc vážně, chtějí si udržet vliv a znovu získat v podstatě absolutní moc, což se jim trochu v minulých parlamentních volbách vymklo a překvapivě byly tyto skupiny poraženy.

S porážkou se ovšem demokraticky nesmířily a nechtějí přijít ani o peníze. Další problém je v tom, že se vydařilo vymývání mozků a manipulace strachem. Jak pyšná, chamtivá a líná populace hloupne, je jakýsi odpor téměř nemožný a marný. Přesto se u nás trochu vydařilo.

Člověk nevidí do zákulisí, do hry, která se hraje za oponou, zda se různé skupiny perou. Vidí jen to, co se dostane na povrch a o čem se píše a mluví.

Jede se válečná rétorika, zbrojaři vydělávají, přesto voják minulosti je jiný než v současnosti. Dříve to musel být člověk fyzicky zdatný, psychicky odolný, odborně vycvičený, schopný se osobně postavit nepříteli a poslouchat rozkazy velitele. Na vojně žádná demokracie neexistuje. Není chybou, že máme prezidenta vojáka?

Dnes si spíš představuju obtloustlého a obrýleného mladíka, který hraje počítačové bojovky a stane se operátorem dronů, které posílá z místa hlubokého týlu neosobně zabíjet dehumanizované nepřátele. K tomu pojídá hambáč a popíjí colu. Naopak ženy vojákyně budou dnes osvalené, emancipované, ideálně bezdětné a krutější než muži. Klidně se přihlásí do první linie.

Kam jsme se to dostali? Umíme ještě zařadit zpátečku? Nebo si musíme jako tolikrát v historii nabít hubu, abychom začali uvažovat většinově jinak? Nebo ti, kteří menšinově uvažují jinak, posílí natolik, že se společnost promění a vyhneme se tomu?

Možná, že proměna pana prezidenta z role Chucka Norrise přes žalobníčka a umanuté děcko v kůl v plotě, k té naději přispěje, protože může odradit další lidi. Aktivistický Ústavní soud také asi nepřispěje k důvěryhodnosti justice, jako k důvěryhodnosti nepřispívají další instituce, např. veřejnoprávní (nejen) média a státní a veřejné úřady vč. tajných služeb.

Pokud nadšení služebníci odpadají a jejich loajalita (k liberálně demokratickému režimu) je udržována především strachem, pak je naděje na změnu. Můžeme být individuálně jakkoliv vědomí a moudří, ale pokud se vyšším směrem nepohne tzv. kolektivní vědomí, nic moc se nezmění.

Žijme sami láskou a radostí, se stoickým klidem v duši, tím tomu pomůžeme asi víc než nějakým marným bojem. Přestaňme tomu dávat energii.