Mlčeti zlato, mluviti stříbro

26.04.2023

Toto rčení všichni známe. Ale asi málo ho praktikujeme. Hodně mluvíme, hodně se překřikujeme, málo mlčíme. V podstatě nás ticho moc neobklopuje. Máme tu civilizační šum a hluk.

Vyzvánění mobilů, rušné ulice plné aut, hlučnou hudbu, párty do noci. V některých místech není ani kam uniknout. Ale většina z nás ani nikam neuniká, maximálně do nějaké své virtuální reality, za zábavou, za endorfiny z lajků. Když nekřičí reálně, tak "křičí" aspoň virtuálně na sítích.

Marnost nad marnost. Mluvíme moc. A také moc posloucháme. Ani ne tak rétory, jako spíš mluvky šířící fráze, kteří sice hubou melou, ale prázdnou slámu. Přesto se dá poslouchat i něco hezkého. Některé internetové platformy nabízejí laskavé rozhovory o poměrně zásadních tématech. A co je na tom zajímavé? Uvolněná atmosféra, dobrá nálada, přesto, že se řeší věci nedobré, neveselé, často i k naštvání. Vnímám, že je tam obvykle přítomen i laskavý humor a čiší z toho naděje.

Toto mluvení mám rád, působí na mě moudře a vím, že ti lidé to obvykle říkají ze srdce, s citem. Možná by v jiné době raději mlčeli, ale svědomí jim často mlčet nedovolí a přikáže jim, že teď je třeba mluvit a konat.

Snažím se uniknout k moudrému mluvení, kde obvykle je dobře připravený moderátor s opravdovou osobností, která se nepotřebuje dmout pýchou (jak je nejlepší), je naopak svá, autentická, mnoho toho ví a umí, rozhovor příjemně plyne a člověk z něho učiní poznání, a ještě k tomu mu to přinese radost v duši.

Naopak naprosto nevyhledávám politické debaty sebestředných egoistů, kde se jen vede boj, překřikuje se, skáče se do řeči a člověk se obvykle nic moc nedozví. Tihle lidé by měli mlčet, přesto jsou ukazováni a propagováni v mainstreamu a tam plácají páté přes deváté.

A co to ticho, které léčí? Absolutní ticho je pro člověka téměř nedosažitelné. Je však nabízeno, jsou to ty pobyty ve tmě. Mám rád přirozené ticho, které ovšem není absolutní. Je to ticho v přírodě. A tam je zvuků, zpěv ptáků, šumění větví při větříku, ale většinou tam chybí ten civilizační šum a ruch.

Pokud tedy vyhledáte místa, kam nechodí moc lidí, kde jste aspoň trochu odcloněni od autoprovozu, nebo kde je ten provoz opravdu slabý.

Divočinu najdete i v rušných městech. Já ji mám na dosah, jak doma, tak na chatě. A užívám si ji. Utíkám do přírody, jakmile je to možné. A možné to je často. Skoro každý den. Pomáhá k tomu pes, ten potřebuje venčit, i když je počasí, že by psa nevyhnal. Pak se jde jen do zeleně kolem domu. Ale když je hezky, tak se jde na zahradu, do lesa, k tůním.

Když jdu se psem sám, tak mlčím, příp. si "povídám" se psem. Často chodíme ve třech i s manželkou, nebo se projedu na kole a cestou zaleju zahradu, nebo tam něco udělám. Od těch čtyřech odpoledne do večera je dost času na pobyt venku. Pro mě je to balzám na duši.

Pokud trávím dny na chatě, jsem v přírodě celý den. Nejde jen o fyzickou práci, ale též relaxaci, procházky a výlety.