Mohu to udělat?

Chodím do práce, do zaměstnání. Dostávám za to mzdu, ne závratnou, ale slušnou na uživení včetně současných vyšších nákladů na život. Do práce chodí i manželka. Oba máme práci v místě a chodíme do ní pěšky, nemusíme dojíždět.

Manželka pracuje s dětmi, já s lidmi, resp. se sousedy. Zkrátka s těmi, kteří bydlí v bytech, které buď vlastníme (byty družstevní) nebo spravujeme (byty vlastnické). Mám svůj pracovní poměr spojený (vázaný) na volenou funkci předsedy představenstva bytového družstva.

To uspořádání by mohlo vypadat jinak. Mohl bych být předseda neuvolněný a v kanceláři by byl nějaký vedoucí (ředitel). To je varianta, kterou chci zajistit před tím, než odejdu do důchodu. Ostatně funkce mi končí necelé dva roky před řádným nástupem do důchodu a tady počítám s předdůchodem či předčasným důchodem.

Funkce je též vázána na mé členství (resp. společné členství s manželkou) v družstvu a s tím spojené užívání družstevního bytu. Funkce se mohu zbavit tím, že už dále nebudu kandidovat, členství se mohu zbavit tím, že se dohodneme s manželkou, že převedeme byt potomkovi, příp. rozvodem, kdy zaniká společné členství manželů a na základě dohody (a soudního rozsudku) přejde členství na jednoho z nich.

Proč to vlastně píšu? Družstvo se zmenšilo, počítám s tím, že se s tím nějak vypořádáme, že během tohoto funkčního období najdu řešení mé náhrady, abych mohl v klidu odejít. Existují profesionální předsedové SVJ, jsou jiné správcovské firmy.

Tak to je plán. Jenže vývoj je dynamický a bouřlivý. Přibylo byrokratické buzerace, přestává mě to bavit. Vím, že už nemohu jít ani do korporátu ani do státní správy, mohu vydržet jen tady. V malém kolektivu, kde jsem svým pánem. Svým pánem bych byl i jako osvč, ale čím bych se živil? Už jsem to před lety částečně chvíli zkoušel, ale nakonec jsem šel učit a pak do státní správy a pak sem.

Čtyři a půl roku do konce volebního období. To by byla za "normálních" okolností brnkačka. Ale v tomhle transformačním období je to nápor na nervovou soustavu. Byť se snažím nestresovat, nepředřu se a co chvíli se nabíjím venku v přírodě, na chatě, na zahradě.

Co tedy mohu nebo nemohu udělat? Odejít středem a už se nevracet. Jsou dny, kdybych to nejradši udělal. Ale pak přijde ten červík pochybnosti. Promluví má poctivost a odpovědnost. Už to není strach z nejistoty. Nějak bylo, nějak bude. Změna a pohyb je život.

Na řadě je otázka, kterou duše neřeší. Mohu v tom své kolegy a kamarády nechat? Nedovolím si to. Zatím. Je tu ještě spousta práce přede mnou, kterou bych měl udělat, mnoho věcí, které bych měl zařídit. No jo, ale kdybych zemřel? Pak bych v tom všechny stejně nechal a nějak by se v tom plácali a snažili se to vyřešit.

Smrt by mé dilema vyřešila jednoznačně. Chci však žít a nechci strčit svou duši kvůli povinnostem a své poctivosti a zodpovědnosti někam do kouta. To už si nedovolím. Tak ji dávám svůj čas a prostor a žádám ji o trpělivost. Sám se snažím být trpělivý a nějak smysluplně to přežít.

Tahle práce mi v mnohém dává smysl, a navíc jaký si to udělám, takový to mám. Ale někdy to na mě zkrátka padne a říkám si, co kdybych se na to už vykašlal a šel?

Vzápětí přijde argumentace rozumu, proč to teď ještě nejde a proč bych to měl (i ve svém vlastním zájmu) vydržet. Vím, že pokud to bude k nesnesení, že to udělám. Zatím to jen mám v plánu. Jo, člověk rozumný plánuje budoucnost, člověk moudrý žije přítomností a v té si svou budoucnost vytváří.

Takže výsledek? Udělat to (odejít hned) samozřejmě mohu, ale zatím jsem k tomu nedozrál. Nechávám to koňovi a nadále se živím touto prací. Dostal jsem výplatu, tak bych si ji měl něčím zasloužit.

Takto podobně uvažují byrokraté, jsou placeni, tak by si měli ten plat zasloužit. Proto vymyslí kravinu, která všechny buzeruje a pak vyráží do terénu ji kontrolovat. Ach jo. Jak se říkalo za socíku neblahé paměti: "iniciativní blb je horší než třídní nepřítel". Dnes by se to mohlo změnit na "kreativní úředník je daleko nebezpečnější než ten líný, který nic nedělá". Proč? Ten líný aspoň neškodí.