Naše lokajské elity žádnou soudnost nemají

Nemají ani zdravý rozum, ani cit pro věc a ani pud sebezáchovy. Nějakou potuchu o řízení podniku a potřebách národního hospodářství bych opravdu u nich nehledal.

Lokajství, poslušnost a ideologická zaslepenost tzv. liberálně demokratickým eurounijním hodnotám k pohledání. Výkon poštěkávající čivavy vůči nepřátelům (najmě tedy velmocem a regionálním mocnostem) naprosto unikátní. Jednoznačně plní heslo Poturčenec horší Turka, jsou ve všech ohledech papežštější než papež.

Zároveň jsou ve své zaslepenosti nesmírně hloupí, směšní a trapní. To už nejsou ani marionety a snad už ani maňásci. Naprogramovaní roboti naprosto zhypnotizovaní zombíci, co se jen přetrhnout, aby vyhověli svým páníčkům a přinesli jim stále více ohlodanou kost.

Dokud na té kosti ještě něco je, tak je páníčci neodkopnou. Stále je ještě kde krást. Obyčejní lidé (ti zaprdění burani) stále ještě mají dost majetku. Čím více je naše lokajské elity ždímají, tím více jimi pohrdají.

Ti plebejci si stále ještě nechají mnohé líbit. Ale řekl bych, že všeho do času. To, že není milion v ulicích, nic moc neznamená. Víc je to o tom, že jsou na nákupech v Polsku či jinde, že se snaží pomoct, jak umí, že tu vznikají různé aktivity, které se bez elit obejdou. Že pomalu vznikají kontraelity z těch, kteří již vystoupili ze své komfortní zóny, jdou příkladem ostatním (inspirují) a vytvářejí nový systém.

Lokajské elity mají své úkoly a snaživě se je snaží plnit a zdánlivě se jim to daří a nikdo jim nebrání. Jen hrstka těch, kteří na sebe strhávají pozornost. A dělají to docela dobře, když se již objevují v mainstreamu.

Důležitější je tiché rebelství. Pochybnosti a hledání odpovědí na otázky. Pokud mám otázky a pochybuji, jsem na správné cestě. A tato cesta nevede ke slepé poslušnosti zaslepených lokajských elit.

Hlavní heslo současnosti je následující: přirozeně, zdravě, lokálně a odspodu tvoříme společnost založenou na lidství, spolupráci, soudržnosti a vzájemnosti.

A co s "elitami"? Trpělivost. Pýcha předchází pád, žádný strom neroste do nebe. Může se stát cokoliv. Požerou se sami mezi sebou. Obslužný personál si vyhodnotí, že tomu sloužit už je krajně nevýhodné (zachoval si pud sebezáchovy, či se pomalu probouzí a přechází na druhou stranu, docházejí zdroje). Budou páníčkem odkopnuti, protože už nebudou potřeba nebo dokonce sami mohou procitnout.

Případně už procitají, ale bojí se seskočit z tygra, na kterého nasedli. Nám jich může být akorát líto a uvidíme, co sklidí. Přece kdo seje vítr, sklízí bouři. Jsou nervózní, strašně spěchají, plány jim stoprocentně nevycházejí. Hrají o čas. Ale my též.

Zdánlivě vítězí. Houby jsou vidět, ale podhoubí ne. A pro nás je mnohem důležitější podhoubí.