Není té pýchy přespříliš?

Mám ten dojem. Určitě z médií a též i ze svého života. Říkám si, zda může pyšný člověk zmoudřet? Ale jo, někomu se to stane, zkrátka ho něco trkne, on si něco uvědomí a začne pracovat na své změně.

Jenže takových je málo. Většinou to bývá naopak. Pyšný člověk neposlouchá rady moudrého, protože ho považuje za hlupáka, za překážku pokroku, neposlouchá rady a varování. Moudrý se nejdřív snaží, chce poradit, pomoct, varovat před neuváženými kroky, jenže je to jako házet hrách na zeď.

Moudrý raději moudře ustoupí a zařídí se po svém. Moudrý nemusí panikařit, pokud dojde k pádu. A k němu dojde, protože pýcha předchází pád. Pyšný potřebuje padnout, aby se vzpamatoval, aby si něco uvědomil, aby zmoudřel a po pádu na dno už začal z toho dna stoupat moudře, ne pyšně.

Pyšná civilizace by si sice mohla uvědomit, že je pyšná a chtít se změnit, jenže většinou to nejde, až když přijde šok z pádu, pak se možná pyšnému rozsvítí, co z té všeobecné pýchy vzešlo. Co vzešlo z odpojení se od Přírody, od Boha?

Pýcha dokáže hodně, ale protože je do sebe zahleděna, často vytvoří zaslepenost, aby sama sebe chránila. Jenže to už je první krůček k pádu. Ti, co vidí, tj. nejsou zaslepení, se snaží pádu zabránit, přibrzdit náraz do zdi, jenže pyšní zaslepení jim to nedovolí.

Proč? Protože jsou nejlepší, nejslušnější, nejvzdělanější a povolaní těm druhým vládnout a nechat se jimi živit, tj. žít velmi slušně na jejich úkor, a ještě je za to hanět. A někde tady začíná bodu zlomu a pozvolná cesta k pádu.

Kdo si myslí, že na této cestě ještě nejsme, je naivní. Snažím se žít radostí, mít v duši klid a pobývat nejčastěji v přírodě, kterou právě ta pyšná civilizace ničí. Ve jménu mamonu, neustálého růstu, výrobou a spotřebou nepotřebných věcí. A to nám ještě pyšně tvrdí, že některé to ničení je v zájmu samotné přírody.

Leč pyšná a konzumně zaměřená společnost neumí být vědomě skromná, mírumilovná a spolupracující s přírodou. Nicméně může k tomu být přinucena. Jednak samotnou přírodou, a jednak sebedestrukcí samotné pyšné společnosti. A to vidím jako ten pád. Individuální příběhy známe a známe i příběhy dávných civilizací.

Prožíváme každý svůj transformační příběh sám za sebe a také příběh společný, příběh civilizace, která vyčerpává samu sebe a potřebuje nějaký nový impuls a ten nelze nařídit seshora nenažranými, hloupými a pyšnými "elitami", byť se o to pokouší a plánují nám budoucnost.

Ale jsme to my sami, kteří to můžeme změnit, nejprve za sebe sama. Máme jako lidské bytosti vedení duše, tak se ji nebojme následovat a tu cestu svým životem s ní projít, byť to bude náročné, plné překážek.

Ale přece jinak bychom se nudili, stagnovali bychom, nic hlubokého bychom neprožili, nemohli se zpětně ohlédnout a poučit. Měli bychom přijít na to, že smyslem života je sám Život ve všech svých rozmanitých podobách.

Ta podoba "života" naservírovaná nám z mainstreamových médií, reklamy a sociálních sítí je nesmírně plochá, plná povrchní zábavy, násilí, nenávisti, lží, manipulace, emocí a deprese. Většina na tom ale jede, připomíná to drogovou závislost.

Moudrost radí: vypněte to a začněte žít svůj opravdový život. Objevíte svůj potenciál a radost ze života. Samozřejmě běžné životní starosti nezmizí, dále budete řešit vztahy s lidmi, ale už nebudete přikovaní k televizi a sledovat mluvící hlavy, které většinou manipulují a straší. A to je ten opravdový, žitý život.