Osvícení nejsou nasvíceni

Tak to bývalo i v dávných dobách. Lidé moudří, duchaplní a laskaví, kterým také říkáme osvícení, nejsou mediálně nasvíceni, což znamená, že nejsou propagováni.

Výjimkou jsou lidé propadlí (nejen) duchovnímu egu, kteří se "osvěcují" (propagují) sami a hledají tak své následovníky. Ti mají za úkol být poslušní a obdivovat svého guru. Hodně v tomto "byznysu" pomáhají sociální sítě a ezoterické weby. Ne všechno je špatně, ne všechno je k zatracení.

Duchovní svět má člověka rozvíjet, posilovat, provázet životem. Ale život je třeba žít. Sám za sebe, na svou vlastní zodpovědnost. Lidé jsou však navyklí na odevzdání své odpovědnosti za život autoritám, protože je to pohodlnější, nemusejí o životě přemýšlet a mohou se věnovat plytké povrchní zábavě a honbě za penězi a majetkem.

To se od nich i vyžaduje. Poslušnost. Což znamená věřit autoritám a expertům (v politice, v médiích, vědě), nepochybovat a na nic se neptat. Přitom každé malé dítě, které se vyvíjí přirozeně v láskyplné rodině, má své období, kdy se ptá "proč?". A dospělý se ptát nemůže? Má věřit dogmatům? Dogmatici by byli rádi, kdyby jejich dogmata byla věčná, ale nikdy to tak nefungovalo. Protože jim do toho hodili vidle ti osvícenější a moudřejší, kteří zpravidla předběhli svou dobu. Často za to i zaplatili nejen nepochopením ze strany tehdejší společnosti, ale někdy i svým životem, přesto posunuli lidské poznání dál. A díky tomu se po nějaké době původní dogma zhroutilo.

Na počátku bylo Slovo, tvrdí Bible. To slovo byl Bůh, je psáno (nevím to jistě, ale doufám, že tak nějak to tam je). Bůh je z jazykového hlediska podstatné jméno, také Život je podstatné jméno, ale aby byl život rozpohybován, potřebuje sloveso. Sloveso je slovo, které se děje, které koná, které se pohybuje a které se mění. Takže na počátku mohlo být sloveso.

Ale důležité je, že sloveso hýbe Životem, zatímco podstatné jméno je nehybné, vyjadřuje strnulost, dogma. Tázat se, pochybovat, přemýšlet, hledat pravdu, nebát se žít a pracovat. To by měly být atributy žitého života. Malé děti to tak mají, než je systém promění a dovede k poslušnosti, než je promění v dobré víře (a zvyklosti) jejich nejbližší okolí a vyrůstající děti se přizpůsobí a změní.

Z původně zvídavého, odvážného a autentického dítěte začne vyrůstat ustrašené poslušné stvoření nebo dominantně arogantní rozmazlený spratek. Kde se stala chyba? Někde na začátku v tom miminkovském a batolícím věku. Nebyla dětem věnována láska, adekvátní pozornost a péče, nebo jim byla věnována naopak neustálá přehnaná a úzkostná péče bez poskytnutí určité volnosti a svobody, které slouží k učení, jak dětí, tak rodičů.

Žádný osvícený rodič z nebe nespadl, proto většina rodičů uplatňuje to, co zná od svých rodičů z dětství. Pokud jsou zážitky nepříjemné, je snahou dělat to jinak. Dnes také má velký vliv internet a sociální sítě. Přesto si myslím, že matky by měly vsadit na přirozený mateřský instinkt. Zkušenosti jsou však nepřenosné a metoda pokus, omyl je asi nejlepší. To, co člověk do svých dětí vložil, obvykle pozná ve stáří. Vložená láska vede pak ke vzájemnému respektu a snaze pomoci, když je to potřeba.

Přestože osvícení a moudří nebyli ve své době nasvíceni, ale naopak perzekuováni či v lepším případě trpěni, přesto se zapsali do lidské paměti natrvalo. Nejznámějšími byli Ježíš Kristus, Buddha, Krišna. U nás bych jmenoval za všechny dva kněze a učitele: Jana Husa a Jana Amose Komenského.