Proč blog a ne facebook?

Protože na blogu, který sám tvořím, mohu být autentický, tedy sám sebou. Píšu proto, že chci a mohu. Kdybych nechtěl, tak bych nepsal. A kdybych nemohl? To mi nikdo zakázat nemůže. Psát tedy mohu vždy, akorát bych nemohl být veřejně čten.

Píšu tak, jak mi "zobák narost". Nejsem za to placen, tudíž ani nikým úkolován a kontrolován. Psaní je má radostná tvorba a blogem ji mohu sdílet. Nejen to. Je to také svým způsobem terapie, která mi umožňuje vypsat se ze zatěžujících emocí, tj. smutku a vzteku.

Nejsem pisálek jednoho tématu, ale všemi tématy prostě prolíná má osobnost. Ta je utvářena nejen egem a duší, ale i prožitými zkušenostmi, získanými poznatky, přístupem k životu a do jisté míry i vírou a spíše dosaženou úrovní vědomí.

Ničeho v životě, co jsem prožil, nelituji. Nelituji ani toho, co jsem neprožil a prožít mohl. To jsou ty zahozené nebo nerealizované příležitosti. Nasekal jsem (a dělám stále) spousty chyb. Ale snažil jsem se z nich poučit.

Životem mě provázelo stigma "hodného chlapce". To je ten, který se snaží všem okolo vyhovět, všechny poslouchat a o autoritách nepochybovat. Ale jak jsem procházel životem, postupně jsem si uvědomil, že to takhle nejde, že takhle jdu proti sobě. Že se nedá vyhovět matce, manželce a bratrovi, když každý chce něco jiného. Že si musím najít svoji vlastní cestu, sebe-hodnotu, sebeúctu a pak jako sebe-vědomý mohu s ostatními budovat rovnocenné vztahy. Vztahy založené na přirozeném respektu, toleranci a zároveň v nastavených hranicích: tady už je jenom moje a tohle mi nevyhovuje.

Postupně jsem to přenesl do okolního světa. A světe div se, z hodného poslušného a bojácného človíčka se stal rebel, kacíř, který přestal důvěřovat autoritám a snaží se žít podle svého. Podle svého rozumu a citu. Který dá na své pocity a jde cestou pocitů příjemných. Cestou radosti, harmonie, kterou nachází v přítomném okamžiku, v přírodě a s lidmi podobného ražení. A jak se ukázalo v Covidu, kdy tu vládli Svědkové Covidovi, vydal jsem se cestou nepohodlnou, menšinovou, v podstatě antisystémovou (rebelskou, kacířskou).

Mírná cenzura (utahování šroubů) začala postupně i na idnesu. Už za reálného covidismu tu byl tlak na omezování svobody projevu, ale v současné době (válka, ekonomická a energetická krize, jediný přípustný vládní narativ) se to ještě více utužilo. Tenhle tlak vede k autocenzuře. A tu jsem začal na idnesu pociťovat. Otevřu si trochu víc hubu (mimo vládní narativ) a blog by mohl být smazán (úplně zrušen) jako se to stalo jiným. Tak jsem opustil blogový přístav, který měl velký dosah, a založil si vlastní blog, který má dosah minimální.

Ani idnes nemá takový dosah jako facebook. Proč tedy nepublikuji jednoduše na facebooku? V letech 2017 a 2018 nám posloužil, ale pak mě naprosto přestal bavit. Nikdy jsem ho nepoužíval na telefonu, tak jednou za čas (nejprve as 1-2x za týden, pak 1-2x za měsíc) jsem se na něj podíval doma na počítači, sem tam mě něco zaujalo, ale celkově to pro mě byla "sračka". Asi 2x jsem se z něj odhlásil, pak jsme to obnovili a udělali jsme si společný profil s manželkou, protože ho "potřebovala". Nyní ho používá jen ona, když si občas zapne tablet, a hlavně kvůli příbuzným. Nemám potřebu být pořád online a ve virtuální bublině, být vidět (leštit si ego) a pěstovat si závislost na lajcích. Jen sleduji tu proměnu lidí, kteří v tom jedou hodně a dlouho (opravdu je to droga).

Když si představím, že bych tam psal to, co píšu do glosáře a co píšu sem, pak by se jistě objevili hlídači jediné pravdy a vyznavači cemperismu-kartouzismu a byl bych banován. Takhle dávám facebooku ban sám (už skoro tříletý) a mám na něj tiskovou mluvčí. Občas mi žena něco ukáže. Hru na facebook nehraju a tu matrixovou hypnózu taky ne. Ale žiju v tom, ne že ne. Jako všichni.

Když můj blog a web někomu udělá radost, vyvolá úsměv, jiný se třeba zamyslí a inspiruje ke změně, je to nejvíc, co si mohu přát. Podobné přitahuje podobné. A stejně mám rád setkávání tváří v tvář, s pohledem do očí, s řečí těla.

Nechodit na facebook má pro mě tu výhodu, že nejsem otravován a ušetřím si čas pro sebe. I místo na svém emailu, kam mi už moc lidí nepíše. Nebo už jsem na nějakém seznamu nebezpečných živlů, kterým je třeba zabránit v tom, aby šířili své kacířské bludy, alias dezinformace i obyčejným emailem?