Proč jsem jiný?

Jsem jiný. A vím to. Také vím, že se to mnoha lidem nelíbí. Nakonec vím, že se to lidem špatně vysvětluje a že to nechápou. Myslím si, že s tím nejvíc souvisí úrovně vědomí, kdy tím, čím je člověk výš, má větší nadhled, který ovšem pro ty, co jsou níž znamená lhostejnost a nekonání.

Opravdu nejsem akční, nemám tah na branku, netlačím na pilu, nespěchám, nemám vše pod kontrolou, nechávám věci spíše plynout, snažím se o trpělivost a nadhled. A žít přítomností.

A právě proto bývám nepochopen těmi, kteří to mají jinak, totiž normálně. Protože já to mám nenormálně. Jsem podle nich liknavý, laxní, vše mi trvá, neřeším vše rázně a ihned, neotravuju toho, koho bych měl. Tedy ne tak často, jak by údajně bylo třeba. Proč? Protože to nemám rád, protože se naopak snažím být trpělivý a pokud vím, že už se s něčím nedá nic dělat, už to moc nehrotím.

Řešení hledám, ale obvykle se soustředím na jinou cestu než většina. Minulost nepředělám, chyby se staly, je možné si je jen přiznat, poučit se z nich a pokusit se je nějak napravit.

Nezajímá mě, co si o mně lidé myslí, ovšem většina lidí na pomluvy dá a k tomu si přidá své přesvědčení a jsou s tím rázem hotovi. Mají jasno. Podle sebe soudí tebe. Hledají viníka, kterého vždy najdou.

Beru život takový, jaký je. Většina věcí se přežene, na chvíli znepříjemní život, ale když nejde o život jde o hovno. Většině lidí jde hlavně o peníze a mají o ně strach. Nebylo by na světě bez peněz lépe a radostněji? Bylo, ale to by mamon, zlaté tele a nenažranost nesměly hrát takovou roli, jakou dnes hrají.

Máme sice peníze jako modlu, ale zároveň máme bezduchý svět, povrchní, konzumní, pohodlný, robotický a digitální. Proto píšu. Psaní je pro mě radost, tvorba a také taková terapie, kdy se vypisuji z naštvání či smutku. Ale největším balzámem na duši je pro mě příroda a fyzická práce na zahradě a chatě. A samozřejmě rodina, děti, vnoučata.

Lidé oduševnělí jsou v současnosti vzácní. Dnes je opravdu těžké kamarádit s někým, kdo vám rozumí a je přitom autentický a pravdivý. Přátelství je krásná věc, když můžete být sám sebou před druhým a on Vám rozumí.

Tak je fajn, když člověk pár takových lidí má, protože ho to povzbudí, poněvadž ještě může věřit v obyčejné lidství. Protože jsou lidé, kteří jdou víc do hloubky a nejsou tak akční.

Jsou obvykle svobodomyslní a duchaplní. S nimi mě ten život baví daleko více než s těmi "většinově normálními". Ti si ani nevšimli, že svět, jaký jsme ho znali, šel už dávno do kytek. Regály jsou stále plné, stále se svítí a topí, televize vysílají, internet a sociální sítě fungují, mobilem se dá platit. A stále i hotově a českou korunou.

Varovné hlasy o možném nárazu do zdi se zkrátka ignorují. Nestrašte, dezoláti! My se necháváme ovlivnit Českou televizí, které chceme zachovat poplatky, protože informace jsou přece pravdivé a objektivní a ČT je nezávislá a musí zůstat veřejnoprávní. Když to v ČT neříkali, tak to není pravda. Nevěřit zavedeným institucím a autoritám je proti-systémové. S tím souhlasím, jen doplním, že ze systému se postupně vytratila lidskost a důstojnost. A to mi vadí.

Čím dál víc si uvědomuji, že jediný smysl pro mě má žít svůj život podle svého, žít ho v souladu se svou duší a tím si vytvářet příjemnou realitu navzdory realitě vnější, která se mě také dotýká. Když jsem jiný, je mi dobře mezi jinými.