Proč se lidé bojí projevit?

Pominu teď "trollení na sockách", které je o ničem, ale spíše je zajímavé, že mezi řečí se třeba s někým člověk shodne a on tvrdí, že sice s Vámi souhlasí, ale nemůže to přiznat, neboť by měl peklo v práci, mohli by ho vyhodit a jak by platil hypotéku?

Nezbývá mu než "tleskat" tomu, čemu nevěří. Neřeší, že se stal pokrytcem, své svědomí přebíjí ekonomickým zájmem a strachem z odvahy. Stal se otrokem hypotéky a svého strachu ze ztráty zaměstnání či pozice.

Až sem jsme dospěli. Dospělí lidé, často i vzdělaní a inteligentní. Přesto se zařadí se do skupiny pokrytců, fanatiků, těch povýšených lepších. Pochopil bych pýchu, ego, ale už ne svědomí a znalosti. Opravdu to bylo vidět za Covidu. V cizině už ti bývalí covidoví mocní tu moc ztratili.

U nás se jim nic neděje. Ministr zdravotnictví je ten samý, který působil za Covidu, jeho nástupce štafetu převzal a on opět po něm. Náhoda? Spíš záměr. Není potřeba zamést stopy?

Kdo za to může? My sami a našich neblahých pět P: pýcha, peníze, pohodlí, povýšenost, pokrytectví. Ať si každý sáhne do svého svědomí.

Ti, kteří ho vyslyšeli, nemohli jinak, než vystoupit z davu a stali se psanci a štvanci. Jenže, světe div se, ono je to posílilo. Spolu s nimi se stali více odolnými, více odvážnými další lidé. Pravda, jsou to většinou ti samostatnější, méně závislí a více soběstační. Ti, kteří nemají dluhy, házejí vidle do digitalizace třeba tím, že umanutě platí hotovostí, nepořizují si dobrovolně digitální identitu. Od státu a byrokracie chtějí, aby jim dali pokoj.

Jak dlouho může těm poslušným jejich vynucená přetvářka vydržet? Jak dlouho je bude ovládat strach a prachy?