Rozpadlá společnost?

A to vadí? K rozpadu to stejně vede a pak se to zase začne dávat dohromady. Potřebujeme vůbec pány nad sebou, peníze a byrokracii?

Jasně, zní to jako anarchie, porušování řádu, nebo přinejmenším rebelie. A je to tak. Když si totiž uvědomíte, že to jsou vaši páni, kteří k ovládání vás a žití na váš úkor potřebují peníze a byrokracii, aby si vytvořili vaši závislost na systému a mohli vás tím systémem ovládat a držet při zemi, ve strachu, v hypnóze.

Vždy, když to přehnali, společnost zkolabovala, ale ve skutečnosti opouštěla staré a postupně přecházela k novému.

Představme si nás jako křečky v klecích nějakého majitele, který si s nimi hraje. Křeček v kleci běhá, ale hodně se nudí, tak mu tam majitel dá kolečko a křeček si najde zábavu a práci a běhá pořád v kolečku, dokud se neunaví. Majitel si s ním hraje a hraje si různě. Křeček za běhání v kolečku dostává zrní. Aby to bylo zajímavé, tak má majitel hodně křečků na hraní, oni se také pořád množí, když je k sobě připustí.

A majitel s křečky manipuluje, jedni dostávají zrní za běhání v kolečku v nepřímé úměře: čím více běhají, méně dostávají, tak se snaží běhat víc až do úplného vyčerpání. Nic se neděje, křečků je moc. Většina křečků je zpitomělých, ale ne všichni.

Někteří se na to běhání vykašlou, a přesto od majitele dostanou dost zrní, čím víc jsou líní, tím víc zrní dostanou a kolečka si nevšímají. Jiní, těch je málo, to střídají chvilku v kolečku, chvilku v kleci, zrní je někdy víc, někdy míň, přizpůsobí se tomu a jsou zvědaví. A majitel otevře dvířka klece. Některé dobrodružné povahy utečou a už se nevrátí, jiní si to venku zkusí a pak se hladoví vrátí do klece. Do bezpečí a k žrádlu i ke kolečku.

Kdo uteče, vyhraje? Jo, vyhraje svobodu, ale s tím přijímá za sebe zodpovědnost. A podobně je to s námi, kolečko je naše práce, díky níž si vyděláváme peníze na živobytí a utrácení, klec je naše jistota, jinými slovy naše vězení, kde nás nějak nakrmí, když budeme poslušní. A území mimo klec tam jsou sice kočky, ale také čerstvý a svobodný vzduch, otevřená náruč přírody, naše svoboda, rozlet, možnosti a zodpovědnost.

Takže, když jedna civilizace odchází, nastupuje druhá, někdy násilně, jindy nenápadně. To, co bylo centralizované a ta klec už přestala vyhovovat a byla už zrezlá, více děravá, se rozpadlo na lokální samostatné skupinky.

Detroit dříve město automobilů, dnes situace a město lokálních zahrad a budování nových struktur. Zdá se, že určitá civilizace a kultura odešla, ale život zůstal a tvoří zase něco nového. Je to hlavně na nás, jaký kolaps budeme potřebovat a co nového vytvoříme.

Jen v tom nejsme sami, existují vyšší síly, přírodní a vesmírné zákony a Stvořitel si s námi hraje jako majitel s těmi křečky, tak si nás tak pozoruje a možná přemýšlí, jestli z těch otevřených klecí vylezeme, v úžasu se rozhlídneme a začneme znovu a jinak.

Jsou lidé, kteří žijí jinak, už začali. Jsou více nezávislí, snaží se být soběstační a dělají věci po svém. Svobodně. Bez státního vměšování do svých životů prostřednictvím byrokracie by se rádi obešli, protože od státu zpravidla nic nechtějí, chtějí jen, aby jim dal pokoj a neházel jim klacky pod nohy.

Společnost je individualisticky rozpadlá. Proč? Protože jsme idioti a necháme se k tomu manipulovat. Kým? Těmi, kterým tento stav vyhovuje. Jak by mohli panovat, kdyby společnost nebyly rozdělená, tedy v podstatě rozpadlá.