Rozpolcenost

Jsem celistvá lidská bytost, což vím. Všechno, co dělám, co si myslím, co říkám a to, co se mi v životě děje ke mně patří a má to všechno nějaký význam.

Nutí mě to o všem přemýšlet, klást si otázky a hledat odpovědi. Můj vnuk je nyní ve věku, kdy se ptá "proč?". Snažíme se mu všichni trpělivě odpovídat. Připadá mi, že jsem se dostal do věku, kdy se také mohu ptát "proč?" Jen s těmi odpověďmi je to mnohem složitější. Kde je ten vnitřní kompas? Co mi radí? Rad a návodů z vnějšku je habaděj. Proč ale o nich většinou pochybuji? Protože se mnou neladí?

V práci teď vnímám hlavně nechuť, demotivaci, a především nedůvěru vůči své osobě. Říká se tomu pro dobrotu, na žebrotu. U kolegů se zvýšila víra v pomluvy (říká se o Tobě …) a snaha mě více kontrolovat. Chápu, nechovám se podle jejich představ a očekávání.

Na jednu stranu to přináší pro mě určité prozření z iluzí o lidech, protože v nepohodě se ukáže, kdo je kdo, jakou roli a u koho hraje strach a peníze, resp. strach o peníze. Na druhou stranu mi to nastavuje zrcadlo, abych poznal, proč se mi nějaké věci nedaří, proč se mi to opakuje a že mám změnit přístup k věcem. Že bych je měl vyřešit, postavit se za sebe, nevyhýbat se konfliktu, přehodnotit svůj postoj nebo si naopak za ním stát. Zůstat a poprat se s tím, nebo to naopak konečně pustit a nechat to na někom jiném?

Těžké rozhodování. Pokud bych vsadil na pocity, příjemnější pocit bych měl, kdybych odešel. Rozum a odpovědnost mi velí zůstat, překonat se a dát to nějak do pořádku. Zkusit napravit chyby a omyly, které jsem udělal, nebo mi je lze aspoň dát za vinu. Jde to vůbec? Může to udělat ten, kdo se snaží jít vlastní cestou, navíc tak trochu mimo systém, či spíš na jeho okraji? A může to dělat proti vůli těch "echt" systémových? Nebo být s jejich vůlí v souladu a udělat to naopak s vědomím, že to dělám vlastně proti sobě, proti své přirozenosti?

Jo, zmítám se v tom. Je mi celkem jedno, co se o mně povídá, co si o mně lidé myslí, neberu to osobně, jen mi to bere energii, kterou bych rád věnoval něčemu jinému.

Ten poslední rok funkce bude náročný. Zvládnu to. Jsem rozhodnutý to nějak zvládnout, nějak to dokončit. Mojí motivací je hlavně najít někoho, abych to mohl předat. Už se to rýsovalo, ale asi to dopadne jinak.

Nechal bych to koňovi, ale to mi nebude dovoleno. Ale třeba už ten pomyslný kůň řešení má. Jiné, než si představuji. Že bych byl brzy nahrazen z vůle kolegů? Proč ne? Nějak to dopadne, to v každém případě a zároveň něco dopadne na mě.

Tentokrát znám odpověď na otázku "proč?", ale neznám odpověď na otázku "co?". A taky "kdo?". Kdo mě (v práci) nahradí?