Tak se ptám sám sebe

20.11.2026

Vracím se do systému? Copak jsem z něho odešel? Copak jsem žil mimo systém? Nic takového. Jen jsem byl pomalejší a liknavější k překotným změnám. K pokroku, k digitalizaci, k byrokratickým nesmyslům, k nucení toho, co jsem nechtěl a čemu jsem ani nepodlehl. Třeba vakcinaci mRNA proti Covidu.

Ptal jsem se, hledal, pochyboval, a to mě přivedlo na jinou cestu. Na svou autentickou cestu vlastní svobody a odpovědnosti. Chci tu už být sám za sebe, ne za společenské role, které mám hrát a samozřejmě dosud hraju. Jenže celé je to o tom, že nežiju ve vzduchoprázdnu. Mohu si sice zevnitř tvořit vlastní realitu, ale nemohu zabránit tomu, že je ovlivněna z vnějšku. Člověk je tvor společenský, v původním smyslu kmenový, potřebuje lidi kolem sebe, přestože je založením introvert. Být introvert znamená zvládat samotu a občas ji kvůli ztišení a zklidnění vyhledávat, ale není to o tom, že by člověk chtěl být osamocen. Základem soudržnosti a vzájemnosti má být rodina.

Ale, funguje to? Není příliš narušených rodin? Příliš rozdělených partnerů a jiných rodinných příslušníků? A proč? Komu to vyhovuje? Jasně, rozděl a panuj, vystraš a nabídni bezpečí. Znejisti a nabídni jistoty. Zasej chaos a nabídni řád a pořádek.

Nabídni pozlátko, zábavu, peníze, konzum a závislost. A vyžaduj poslušnost. Kontroluj a ovládej. A my lidi se necháme. Ne všichni, někteří se bouří, jiní ignorují a třeba švejkují. Pravdou je, že nevíme, jak z toho ven. Hledáme cestu, hledáme (a volíme) spasitele, který to za nás zařídí. Ale takhle život nefunguje. My sami se máme o sebe postarat, přemýšlet jak a vyvinout nějaké úsilí. Něco pro to udělat. Nejen krásné myšlenky a slova, ale činy rozhodují.

Problém je v tom, že když preferuješ lidskost nad pravidly a trpíš elementární důvěrou k lidem vč. podvodníků a lhářů, vrátí se ti to i s úroky, protože systémový postup podle pravidel má přednost, i když v zásadě nic neřeší. Ale všichni jsou spokojeni, protože udělali, co mohli a navíc tak, jak měli. Právně správně.

A ty seš za toho hlupáka, potížistu, protože jsi nekonal tak, jak ti uložil systém. Má to ale jednu výhodu a už konečně autentickou odpověď na otázku: "chceš ještě pokračovat v práci v systému"? Odpověď zní "ne!" Vlastně jen do té doby, dokdy to bude nezbytně nutné. Máš tu výhodu, že už se blížíš důchodu, máš něco našetřeno a můžeš si zvolit předdůchod nebo předčasný důchod. Stát se státním rentiérem s žebráckou rentou. Žiješ celkem skromně, leccos si vypěstuješ, cítíš se zdráv (něco pro to děláš), nemáš hypotéku, takže nepředpokládáš, že bys z toho, co dostaneš, nevyžil. Stát ti sice něco dá, ale něco vezme. Staneš se nepotřebným pro systém, ovšem tobě právě tohle vyhovuje, protože ti dá pokoj aspoň do té doby, než bys po něm něco sám chtěl či potřeboval.

Nějak sis plánoval své odcházení z práce, ale události (vně tebe) ti do toho hodily vidle. Zase je všechno jinak. Ještěže na svém původním záměru nelpíš a seš schopen a ochoten zkusit něco jiného. Změnit názor a přístup. Jistě, vzešlo to od kolegy, ale ty si to dokázal analyzovat a rozpracovat do nové strategie. Ta ti přijde jednodušší, pro Tebe dokonce vstřícnější. Můžeš se z toho "chomoutu" osvobodit dřív.

Samozřejmě, zůstáváš v systému, a hlavně v něm zůstávají všichni tvojí mladší bližní a ti starší, co ještě žijí, už v něm opět jedou kvůli svým zdravotním komplikacím spojeným se stářím. Přitom, když byli v tvém věku, byli taky aktivní jako seš ty teď.

Jak to ten Bůh (Vesmír, Život) dělá, že tě nejdřív v něčem vymáchá, aby sis něco uvědomil, naprosto ti přehází tvé původní plány a pak tě z toho poměrně elegantně vyvede? Samozřejmě nějaké šrámy a škody z toho jsou. Hlavně to ale byla lekce. V čem spočívala? Že v systému seš, ať chceš nebo nechceš a v jeho mantinelech se zkrátka pohybovat musíš. A chyby v systému nevyřešíš tím, že ze systému utečeš. Navíc nebyly v tom jen chyby jiných, ale i tvoje.

Share