Tam, kde dezolát neznamená ponížení

Konečně jsem se dostal na místo, kde dezolát neznamená ponížení, kde je to především obyčejný (kdysi normální) člověk. Oplývající lidskostí a sounáležitostí. Lidé různých profesí, postavení, zručnosti a inteligence, když se takto propojí, mohou opravdu stvořit velké dílo.

Je to dílo, na jehož začátku byl záměr, nápad, spoustu odříkání a překážek. Ale také odvaha a houževnatost jednoho člověka, k němuž se postupně přidávali další lidé a dnes můžeme mluvit o "vidlácké komunitě", komunitě "kacířů" a "rebelů", které motivuje především potřeba mít svůj život ve vlastních rukou a pomáhat si vzájemně.

Možná se mýlím, ale když jsem to zažil na vlastní kůži, tak jsem to vnímal velmi silně. Měl jsem komplikovanější dopravu, jel jsem veřejnou dopravou, Dan mě v pátek večer vyzvedl na nádraží a mohl jsem u něj přespat, a dokonce ochutnat jeho víno, které jsem dosud znal jen z četby jeho textů. Naštěstí jsme na ty dvě lahve byli čtyři a krásně jsme si přitom popovídali. Po večerní hygieně jsem si vlezl na posteli do svého spacáku. Vzal jsem s sebou pár svých knih, které dal hostitelům a kolegovi, který tam též spal. Ráno mě pak Vidlák svezl na místo činu.

Ještě mi zbyly od každé knihy jedna a ty jsem se rozhodl dát tomu, kdo mě dopraví na nějaký vlak. Přišlo to strašně rychle, podal jsem si ruce s lidmi z Kladna, kteří tam byli se synem a já odtušil, že pojedou asi odpoledne domů. Drze, ale snad mile, jsem je požádal, že bych potřeboval hodit někam na vlak. Takže už před puštěním se do práce jsem měl díky skvělým lidem dopravu zajištěnou.

Vrhli jsme se do práce jak kobylky, byly různé party, jedni odklízeli bordel do kontejneru, přesunovaly se věci kvůli betonáži, jedna parta třídila a řezala dřevo a pak se čekalo na hlavní program dne. Přijela míchačka a vysypala beton, který chlapi nakládali do kýblů a ty pak putovaly lidským řetězem plné nahoru a prázdné dolů k další nakládce. Nahoře se betonoval věnec do připraveného šaluňku. Práce byla hotova celkem brzo, bylo tam kolem šedesáti lidí. Nakonec ještě přivezli stoly a židle, které se pak nahoře montovaly, aby si bylo kam sednout a bavit se. Mezitím byl oběd, stoly a židle se domontovaly, uklidilo a umylo se náčiní a pak už se vlídně a vřele povídalo, děkovalo. Samozřejmě jsem se do diskuse zapojil a měl radost z osobního poznání odvážné Petry Rédové a také se tam objevila Klára Samková, která je zajímavá sama o sobě.

Takže můj velký dík, zejména kamarádům z Kladna, kteří mě dopravili na nádraží do Jihlavy a klaplo to tak přesně, že jsem zaplatil jízdenku, vyšel před budovu a tam stál vlak do Havlíčkova Brodu a já do něho nastoupil a jel směrem domů (přes Kolín).

Příště se snad dopravím i s částí rodiny autem, abychom si té komunity víc užili třeba i s tím večerním zpíváním. To mi samozřejmě v sobotu uniklo, před opékáním buřtů jsem jel domů, protože jsem to slíbil rodině a také své zahrádce, máme tam ještě nesklizenou červenou řepu a mrkev.

Mezi svými je "dezolátům" dobře. Asi jako "chvilkařům", jenže za dezoláty je vidět více práce a samostatnosti.