Už je mi to jedno!

Proč? Protože už jsem to pustil? Už mám větší nadhled? Nebo je mi to lhostejné? Je to pro mě demotivující? Úmorné, únavné, vyhořel jsem? Přestalo mi to dávat smysl?

A co je mi jedno? Práce mi přestala dávat smysl. Sešlo se toho víc a najednou to do sebe zaklaplo. Nemám rád byrokracii, udolala mě, očekávám spíše kolaps civilizace a těším se na regeneraci. To je samozřejmě deprimující a demotivující.

Jak to vydržím ještě tři roky v tomto psychickém rozpoložení je docela těžko představitelné. Ovšem přišla inspirace, myšlenka se přetavila do strategie, do metody jak postupně a nenásilně odejít. A jak už mi nevadí, zda to půjde podle této mé představy. Ale ta představa je cesta a je to cesta v souladu s mojí duší. Proto jsem na tom už začal pracovat a jde mi to lépe než kdybych tento cíl, který jsem nazval odcházení, neměl.

Našel jsem způsob, jak ukončit svou misi a na jejím konci si říct mise splněna, odcházím. Nevím, zda se to podaří, ale vím, že jsem tuto cestu nastoupil, vytyčil si směr cesty, abych se stále netočil v kruhu, což už jsem na sobě pozoroval. Zavírám za sebou jedny dveře a jde to těžko, zároveň se snažím otevřít jiné dveře a tady to jde také těžko. Chce to asi více trpělivosti, pokory a opustit své představy a netlačit na pilu.

Sepsal jsem si nějaké vize a strategie a teď jen čekám, kdo nebo co do toho "hodí vidle" a bude to jinak. Možná, že to nepůjde přesně podle mé představy, ale budu-li na jedné straně (aspoň částečně) osvobozen od své současné práce a na druhé straně dotáhnu do konce vydání knihy, kterou si aspoň někdo koupí (část čtenářů mých blogů), pak budu spokojen.

Protože celkově spokojen jsem, naše manželství vstupuje do Kristových let, brzy oslavím šedesátku, půl roku si užívám role dědečka, stále více času se snažím trávit v přírodě, na chatě a zahradě, snažím se i setkávat s pro mě příjemnými lidmi.

Život mě zkrátka baví a bavil by mě víc, kdyby lidi nebyli tak zabednění, tak snadno manipulovatelní, protože to by si ti nahoře, nemohli dovolit to, co si dovolují, resp. to, co my jim stále dovolujeme. Nevím, jak to udělat s byrokracií. Ona mi totiž bez mého dovolení drze vstupuje do mého pracovního života, tak jediné, co mohu udělat a dělám, že se jí nebojím, dovoluji si ji ignorovat (pokud to jde) a když už to nejde, tak se snažím s ní nějak vyjít, když už s ní nemohu vyběhnout.

A sám si dovoluji z toho matrixu poodstoupit a z práce profesionálního souseda, v níž byrokracie vyhání to obyčejné lidství alias sousedskou vzájemnost, postupně odcházet. Proč? Protože to už nedávám, už jsem se pustil toho, že je mou povinností každému vyhovět, každého řešit. A když je někdo nespokojený, může to dělat místo mě, lépe a radostněji. A že se jim do toho chce, že jo.

Už to nejde dělat tak jako dřív, jsme tu ovlivněni blízkostí Prahy, výměnou obyvatel v panelákovém sídlišti, danou postupným vymíráním původních obyvatel, kupováním bytů na kšeft, tedy změněnými vlastnickými poměry, kdy ubývá těch, kteří v domě bydlí, a přitom tam vlastní i byt, ve prospěch těch, kteří tam vlastní byt, a přitom tam nebydlí, ten byt jen pronajímají.

Tudíž se vytrácí ta sousedská pospolitost a společný zájem nějak se o ten dům starat. Protože na sebe naráží rozdílné představy rozdílných sociálních vrstev a skupin.

Ať si ten pytel blech zmítající se v přebujelé byrokracii kočíruje někdo jiný, byť by to měl být nějaký profi-předseda SVJ, a dokonce jiný správce než my (nějaký korporát). Že my budeme časem jen malé družstvo, v podstatě jeden velký panelák, mi už přestalo vadit. Svět se změnil a já to přijal, vzal na vědomí.

A tím jsem se osvobodil, protože jsem "přeřízl" ty neviditelné provazy, jimiž jsem byl svázán. Jasně, ještě jsem je nepřeřezal všechny, ale už jsem začal. Sice se mi nelíbí, jak se svět proměnil a kam jsme směřováni a manipulováni, ale přestalo mi to tak vadit. Vím, že já jsem Tvůrcem svého života, strůjcem svého štěstí i neštěstí, jsem ve své podstatě svobodná lidská bytost, součást Celku, kde jsme všichni Jedno.

Ten přirozený svět, který nás obklopuje, funguje a fungovat nepřestal, to jen lidi se nechali zblbnout a "odblbnout se" je těžká práce, ale je třeba ji udělat. Pak budeme prožívat lepší svět.