Ve světlech reflektorů

Kdo v záři reflektorů září? Je ten, kdo je takto nasvícen i osvícen? Je takový člověk etalonem pravdy, lásky, moudrosti a příkladné morálky?

Ten skutečně (božsky) osvícený, zpravidla je. Jenže ten obvykle nasvícen nijak není, zpravidla nežije nijak okázale, jde příkladem, inspiruje. Nepotřebuje velet a vést, jen ukazuje cestu. Svou cestu a je připraven tě na tvé vlastní cestě životem doprovodit. Nezištně. Není to žádný falešný prorok, žádný vůdce, jen inspirátor (učitel, mistr), který je laskavou lidskou bytostí a nabízí své paže ke spolupráci, svou hlavu k přemýšlení a dialogu.

Jenže ve světlech reflektorů jsou nasvícení ti druzí, vyhřívají se na výsluní a ukazují svou důležitost, jsou zpravidla pyšní, nejsou hloupí, ale nejchytřejší také ne, hlavně jsou vychytralí, touží po moci, vlivu a penězích. Cpou se nahoru. Druhé poučují, ponižují, tj. povyšují se nad ně, hrají si na etalony morálky, často jsou povrchní a pokrytečtí. A když se jim pravda nehodí, tak si ji upravují, mlží, zamlčují, lásku dokáží předstírat.

Jenže přetvařovat se nedá věčně a platí, že ne podle slov, ale po ovoci poznáte je. V situacích, které je zaskočí, vyplavou na povrch emoce a najednou místo laskavé tváře a slov hledíš do tváře zkřivené vztekem a slova linoucí se z hrdla vůbec laskavá nejsou. Pokrytec na okamžik odhalil svou pravou tvář. Většinou to netrvá moc dlouho, než se pokrytec ovládne a zase nasadí svou masku milého člověka.

O době covidové se říkalo, že sice skrývá tváře, ale odkrývá charaktery. Myslím si, že to samozřejmě platí dodnes. Kromě falešného světla reflektorů na Zemi dopadá i to božské světlo, které osvěcuje tmu a platí, že tam, kde světlo je, tma odchází bez boje.

Temná stránka však boj potřebuje, protože je jím vyživována, potřebuje vytvořit nepřítele, kterého může nenávidět, pohrdat jím, za všechno ho vinit a také ho dehumanizovat, protože opravdovému člověku vadí zabíjet druhého člověka jen tak bezdůvodně. Proto k tomu potřebuje důvod a také pocit, že ten, koho se chystá zabít, přece žádný člověk není. Je to jeho nepřítel, který ho ohrožuje a kterého se naučil nenávidět.

Jsme za této situace schopni odpustit a opustit začarovaný kruh viníka, oběti a pomsty? Pokud si to dovolíme, můžeme světu přinést mír a spolupráci. Jsme k tomu ochotni a ještě schopni?