Rozhodl jsem se uzavřít další kapitolu "své duchovní cesty". Cesty, která mě přivedla k poznávání různých duchovních směrů a lidí, z velké části i velmi zajímavých lidí, s nimiž jsem se rád setkal osobně, nebo je i rád poznal a velké většiny z nich si lidsky opravdu moc vážím.
Otázka přesně zní, co má (nebo může mít) smysl pro mě. Nad tím se zamýšlím. A naprosto přesně vím, co pro mě smysl nemá.
Poslední únorový týden byl v práci náročný, ale o to víc mě to těšilo. V jedné záležitosti se hnuly ledy, takže už to nevypadá na průšvih, ale na úspěch. Nicméně jsme teprve na začátku cesty. Další záležitosti se vysvětlily a vypadá to, že se vše stihne, jak má. Na konci prvního březnového týdne bude jasno. Vypadá to dobře, navíc už...
Není na čase to mé psaní zredukovat? Psát méně, podle hesla "méně znamená více"? Nejsou už čtenáři mými texty zahlceni? Nejde už ta kvantita na úkor kvality?
Nechci být tím, kým opravdu nejsem. Ale kým opravdu jsem? Jaký je můj potenciál? Co mám dělat? Proč neumím odejít a proč jsem slíbil, že budu pokračovat v práci, kterou dělám?
Před Covidem jsme s manželkou rádi chodili na plesy. Zatančili jsme si, já se vždy trochu napil (či někdy i opil), tenkrát mi alkohol ještě zvyšoval náladu a pokud jsem to nemíchal, tak jsem vínko vydržel i ve větším množství.
Facebooku říkám Fejkbúk a dávám mu dlouhodobý ban. Letos jsem tam ani jednou nevlezl. Sice od fejkbuku ještě osvobozen nejsem, ale reálně už jsem se sám osvobodil.
Někdy mi připadá, že mé blogy jsou jen takové marné výkřiky do tmy. Lidé to, co píšu, asi nechtějí moc slyšet. Ani to moc nečtou.
Před chvílí jsem si užíval chvíli se svařáčkem. Už jsem zase zdráv a vesel, nechrchlám, nesmrkám, a tak jsem čajík vyměnil za svařáček. Ten má svůj zajímavý příběh.
Tři týdny nového roku a událostí, které se mě týkají, už bylo víc než dost. Jak příjemných, tak i nepříjemných. Ale na každé té nepříjemné události, která zprvu člověka zaskočí, se najde něco příjemného. Je to ta úleva po překonání překážek a vyřešení věci.
Nehledám viníka v nich, to já se změnil a to tak, že oni tu mou změnu nepřijali. Nedokážou si ji vysvětlit. Je to celkem jedno u lidí, kteří jsou jen povrchně známí, ale o to víc to bolí u lidí nejbližších.
Patřil jsem k těm, kteří sledovali zprávy, aby tzv. byli v obraze. Zprávy mě ovšem začaly stresovat a nedělat mi dobře. Vyrůstal jsem v době normalizace, kdy bylo zpráv, zejména těch pravdivých, pramálo a člověk se po informacích musel pídit, a ještě si dávat pozor.