Abstinenti a částeční invalidi na plese

Před Covidem jsme s manželkou rádi chodili na plesy. Zatančili jsme si, já se vždy trochu napil (či někdy i opil), tenkrát mi alkohol ještě zvyšoval náladu a pokud jsem to nemíchal, tak jsem vínko vydržel i ve větším množství.

V Covidu se plesy nekonaly. Stejně bychom je jako neočkovaní měli zakázané. Pak se plesy obnovily. Na jednom jsme byli, na městském. Po čase to bylo příjemné osvěžení, ale něco nám tam vadilo. Ovšem nevěděli jsme co.

Na další jsme nešli, protože manželka onemocněla. Loni jsme byli s partou, kdy chlapi tráví víc času na baru a lijí se pivem, ženy chodí na panáčky a kouřit a pak se chodí na parket společně trsat. Tomu jsme se úspěšně vyhýbali, už nemám to panáčkování rád a spíš si chci zatancovat než se opít. Tak jsem si jen ucucával víno, protože jsem mohl (buď jsme byli pěšky, nebo řídila žena). Nebyl to úplně náš šálek kávy, ale (možná díky tomu vínu) jsem to přežil celkem v pohodě.

Na městském plese jsme byli i letos. V našem případě plesu předcházela naše mírná indispozice. Prodělali jsme nachlazení, žena ještě posmrkávala, ale ozvaly se jí záda, já měl ještě palec v dlaze. Jeli jsme tam autem, takže jsem byl nucen abstinovat, což mi ani nevadilo a při tanci jsme museli najít polohu, aby to ženu nebolelo. Dobrý hendikep.

Přijeli jsme později, chtěli jsme vynechat projev starosty, ale už nebyly lístky do tomboly. Úvod jsme stihli, starosta byl uvítán moderátorkou plesu Danielou Šinkorovou, předal ji květiny, zahájilo se předtančením, následoval starostův tanec a pak už to začalo.

Bylo to celkem fajn, jen jsme konstatovali, že nám ta energie už nějak nesedí. Ples byl vyprodán a obsazen převážně lidmi, jak se říká z lepší společnosti. Byl to takový reprezentační ples, připadlo mi, že lidé se přišli hlavně sebe-prezentovat a zviditelnit. Vnímali jsme to spíš jako snobství a přetvářku.

Ale možná to byl jen náš dojem. V každém případě už to nebyla taková radost pro nás jako kdysi. Jsme s manželkou jinde. S lidmi jsme se pozdravili, s některými prohodili pár zdvořilých slov, trochu konverzovali především s lidmi, s nimiž jsme seděli u stolu.

Mně i připadalo, že pro některé lidi jsme byli neviditelní. Museli jsme se vidět (tedy já je viděl), ale ani jsme na sebe nekývli na pozdrav. Daleko víc lidí jsme neznali, není divu, nejsme rodáci, ale náplavy (byť přes třicet let), ale třeba žádné sousedy z našeho paneláku jsme neviděli.

Asi už nejsme ti správní "reprezentanti" města. Možná bychom měli začít "reprezentovat" sebe na vesnici a účastnit se hasičských bálů tam, kde máme chatu. Zatím nám to nikdy nevyšlo. Je to těžké naplánovat, obvykle se to dozvíte pozdě nebo se to nehodí. Navíc si tam musíte přivést a odvést společenský oděv. Zimy v podhůří bývají i zasněžené a hlavně mrazivé.

Od té doby, co nepíšu do Zpravodaje Benátecka, dávám své výlevy čistě k lokálním tématům sem.