Chvála češtině

Čeština je kouzelná řeč, je nesmírně ohebná a tvořivá. A svým způsobem uklidňující, mírumilovná a zpěvná. Má dobré vibrace. Je sice trochu měkká, ale zároveň tvrdší než jiné slovanské jazyky. Asi nemá takový emocionální náboj jako slovenština.

Také je čeština dost nedisciplinovaná a dokáže stejné myšlenky vyjádřit různými slovy. Čeština je náš mateřský jazyk, který nás spojuje. Jemné nuance jsou srozumitelné jen rodilým mluvčím. Zejména vtipy a různé vtipné narážky a novotvary. Čeština dokáže ohnout a přizpůsobit si i cizí jazyk. To je na ní krásné.

A jaký jazyk, takový národ. Odvozeno od češtiny jsme Češi jako národ ohební, klidní, mírumilovní a tvořiví. Zároveň nedisciplinovaní, věci nám musí dávat smysl a potřebujeme spíše motivaci, abychom něco dělali, buzerace moc nefunguje. Byrokracie je zde spíše neúspěšná a možná právě proto snad jedna z nejhorších na světě, aby si ta vládnoucí věrchuška zajistila poslušnost a disciplínu. Bohužel někteří z nás se naučili být dobří v jedné disciplíně, kterou podporuje každý vládnoucí režim, a to bonzáctví.

Přesto to moc nefunguje. Jsme přeborníci ve švejkování, situačním humoru, jsme ty smějící se bestie. Jsme spíše upřímní, nesnášíme přetvářku a falešné úsměvy.

Proto na otázku "jak se máš?" odpovídáme spíše dle momentálního pocitu a naší současné situace. Většinou upřímně a dost různorodě, jako např. "stojí to za hovno, kamaráde", "ale jo, jde to, mohlo by to být lepší" nebo i "mám se skvěle, opravdu". Většinou to doplníme vysvětlením, proč se tak cítíme, ať již špatně nebo dobře.

Máme jakousi zakořeněnou apriori nedůvěru, nasazujeme si takovou škarohlídskou masku, která však po úsměvu a pár upřímných slovech obvykle roztaje a ukážeme svou pravou spíše vlídnou tvář. To jde tváří v tvář. Jsme takoví, jak o tom nad zprvu trpkým českým vínem diskutoval král Karel IV. s Buškem z Velhartic.

Hymnu máme nebojovnou, hledáme domov můj a vyznáváme se české krajině. Ta je nádherná. Na tak malém prostoru máme tolik různorodých typů krajiny a na ni navázané i typy lidí.

Jsme ale opravdu v té naší Kotlince různorodí. Zejména co se týče úrovně vědomí. Vyjděme z češtiny a základu "HLED". Máme tu dvě slovesa HLEDĚT a HLEDAT. Co hledáme? Klíče, věci, ale třeba pravdu, smysl života, motivaci, cestu, po níž se chceme vydat dál. Když hledáme, ptáme se a pochybujeme a přijímáme změny, když nehledáme, stagnujeme, máme jasno a stáváme se dogmatickými. Vysvětlíme si to na tom hledění. Hleděním získáváme POHLED a první, co vnímáme je VZHLED. To je otázka dětství. Zároveň v tom dětství je obrovská tvárnost, cit a hra. Někdo zůstane na tom povrchu a po celý život si vystačí s pohledem a vzhledem. Stačí mu, že je pohledný a vzhled je pro něj důležitý. Zůstává tak dole, v přízemí. Zůstává v roli oběti.

Další lidé stoupají výš a získají poznáním, zkušenostmi, úsilím a učením ROZHLED. S ním se spokojí, ale nechtějí, aby jiní lidé měli rozhled stejný nebo do konce vyšší než oni. Jejich pýcha je dovede k DOHLEDU nad ostatními. Mají ROZHLED a potřebují DOHLED a stačí jim to. Svoji energii věnují tomu, aby je někdo nepředběhl. Kdo stoupá ještě výš, získá PŘEHLED. Tam obvykle přestává chápat ty dole, a dokonce i ty v patře nad nimi.

Čím větší přehled má, tím více se ocitá mimo. Pak přijde nějaký ten AHA efekt, protože rozumem už dosáhl maxima, zkusí to citem a získá NADHLED a najednou (byť je mimo) a právě proto, že je nad věcí, získává pochopení pro ty druhé. Role oběti se již zbavil a stal se bojovníkem (Pátá dohoda) a může se stát Mistrem a získá VHLED.

A o čem je to slavné probouzení? Že se lidé dokáží vymanit z role oběti a též se dostanou z role pýchy, kdy se snaží držet ostatní pod dohledem. Jenže ti s přehledem a nadhledem je míjí a žádný dohled nepotřebují a nechtějí. Nenechají se manipulovat a nehostí parazita. Potřebujeme více lidí s přehledem, a ještě lépe s nadhledem. Hlavně však se srdcem a zdravým selským rozumem.

Pak se ten systém může díky nám proměnit. Pracujme na tom, pracujme na sobě, změňme sebe a změníme celý svět.