Co má smysl dělat po šedesátce?

Otázka přesně zní, co má (nebo může mít) smysl pro mě. Nad tím se zamýšlím. A naprosto přesně vím, co pro mě smysl nemá.

Na prvním místě je to kariéra. Nepotřebuju honit peníze, nemám touhu být v nějaké důležité pozici, nemám chuť se učit něco, co mě vůbec nebaví a zanedlouho to nebudu ani potřebovat. Navíc bych nešel do korporátu, na nějaký úřad, nejsem dostatečně zručný a nejsem zběhlý v digitálních technologiích. K tomu jsem ve věku, kdy mi trh práce ani žádné možnosti nenabízí. Mohl bych uklízet, jít k někomu pomáhat se zahradními pracemi, mohl bych zkusit nějak komerčně přednášet či psát, mohl bych se vrátit k učení. Nechci pracovně řídit auto, což znamená, že pro mě nepřichází v úvahu taxikařit, rozvážet zboží apod.

Chemickou odbornost jsem částečně ztratil, protože se tomu už řadu let nevěnuju, ale základ samozřejmě stále mám, takže učit chemii by problém být neměl. Ovšem, která škola by vzala člověka před důchodem? Tak mi zbývá to dojet tam, kde jsem dnes a odejít do důchodu, v němž se budu bavit už jen tím, co mě bude zajímat a dávat mi smysl.

Na druhém místě je to nevěra. Ta by mi život nesmírně zkomplikovala a byla by naprosto nesmyslná. Výrazně mladší kočce bych nerozuměl a asi ani s ní nesladil svůj životní styl a brzy ji přestal stačit. S nějakou vrstevnicí bych si možná rozuměl víc, ale už by nebylo tolik času na nějaké sžití se, jako se mi přihodilo se ženou, s níž jsme třicet šest let, máme spolu dvě děti a tři vnoučata. Toto rodinné soužití bych si nevěrou nedovolil narušit.

Na třetím místě mi nedává smysl věřit předkládaným zprávám, politikům a důvěřovat byrokracii. Je to zejména na základě vlastních zkušeností. Ani tak nejde o ty instituce, ale o ty lidi v nich a jejich činnost, která nějak ovlivňuje druhé. Vnímám to jinak, než je mi předkládáno, to je ale moje chyba. Často mám z legislativy pocit, že jde hlavně o buzeraci a šikanu ve prospěch lobbistů z korporátů, ne nějaké smysluplné návrhy, které něco skutečně řeší. Nemohu brát vážně ty, kteří se berou moc vážně. Jsem "chybou v matrixu" a nijak mi to nevadí. Možná i proto, že pod dohledem "matrixu" už budu trávit méně času, protože nejvíce se mi připomíná a ovlivňuje mě v pracovní kariéře. A ta se mi naštěstí blíží ke konci.

Co mi tedy dává smysl? Soustředit se na "kariérní dojezd" tam, kde jsem, hlídat si vztahy v rodině, ideálně o ně pečovat a rozvíjet je a do důchodu vstoupit se zájmy a tvorbou, která mi bude hlavně činit radost, prospívat mé zdravotní a fyzické kondici, podporovat moji odolnost. Tím zásadním je pohyb a pobyt v přírodě, a to samozřejmě dělám. Jen v důchodu (klidně i předčasném) na to budu mít víc času.

Možná, že dojde i na to psaní a přednášky. Ale tam cítím, že budu potřebovat nějakou skupinu, spřízněné duše, že na to nebudu sám. Takže se zapojím tam, kde mi bývalo nejlíp a co jsem nikdy neopustil, resp. jen institucionálně. Vracím se na stará kolena tam, kde jsem působil v mládí, k ochráncům přírody. Dává mi to smysl.

Blogovat mohu dál, když bude inspirace a budu cítit potřebu se vypsat. Jestli napíšu ve spolupráci s někým dalším něco rozsáhlejšího a bude-li to kniha o přírodě a/nebo o práci a příbězích profesionálního souseda, to nevím. Také nemusí být žádné větší psaní.

Jen už vím, že bych si odpustil to samostatně vydávat a prodávat. Už bych se na tom podílel jen autorsky, příp. spoluautorsky. Z mé knihy se mi náklady vrátily z poloviny a předpokládám, že by se mi to mohlo vrátit celé. Ale nic moc navíc na tom netrhnu. A kdyby se nevrátily ani náklady, tak se nic neděje. Zkusil jsem si to, potkal při tom zajímavé lidi, něco poznal a něco se naučil. A hlavně udělal jsem si radost a dotáhl své tvůrčí dílo do konce, což je to nejdůležitější. Když se mi vrátí do toho vložené finance, bude to bonus navíc.

Takže už vím, co má smysl dělat po šedesátce. Tedy pro mě osobně. Mám chuť žít v souladu se svou duší, poznávat, tvořit a být užitečný pro svou rodinu, přátele a přírodu.