Co o sobě vím?

Nechci být tím, kým opravdu nejsem. Ale kým opravdu jsem? Jaký je můj potenciál? Co mám dělat? Proč neumím odejít a proč jsem slíbil, že budu pokračovat v práci, kterou dělám?

Na poslední otázku odpověď znám. Chci ty věci dokončit a chci to předat relativně v pořádku. To je pro mě důležité, ale zároveň vím, že se těžce k té práci motivuji. Prostě, nečiní mi to radost a nedává mi to v naší kolabující (transformující se) civilizaci moc smysl. Světlem na konci tunelu jsou necelé dva roky do konce funkce.

Jsem dobrým předsedou bytového družstva? To ani nemohu hodnotit. Leccos se mi ve spolupráci s kolegy povedlo a samozřejmě mnoho věcí se nepodařilo, drhne to. Z hlediska byrokratických požadavků to moc nezvládám, lidskost ještě zvládám. Je to ale vysilující v prostředí, kdy je většina lidí "zdigitalizovaná", "na prachy" a mezi nimi jsou ti "chytří jak rádio".

Pravda, uvolním se vždy, když je mi jedno, jak to dopadne, když netlačím na pilu. Nad otázkami "kým opravdu jsem?" a "proč tu jsem?" se zamýšlím často a už jsem si i nějak odpověděl. Ovšem na otázku "co mám dělat?" jasnou odpověď nemám, tak dělám, co dělám. Zatím chodím do práce, snažím se využívat svůj volný čas pro radost duše.

Jak využívám svůj potenciál? Nevím, asi ne tak, jak bych mohl. Možná ještě není ten pravý čas, možná není ta cesta, kterou zvažuji a kterou se vydávám, ta pravá. Možná jsem jen víc rozkročen do více směrů a svým potenciálem plýtvám, protože se mu nevěnuji naplno. Nedávám tomu, co mě baví (a zároveň odpovídá mému potenciálu) dostatek energie a pozornosti a stále se držím (lpím) na své práci, která mě živí a tím svůj potenciál marním? Nebo jen bych ho měl k té práci více využít, aby mě to tak nedeprimovalo?

Baví mě právě ta lidskost, když dokážu lidsky poradit, pomoct s řešením nějakého problému. Občas se to stane a pak mám z té práce radost a dává mi smysl. To jsou okamžiky, které mi vlévají energii do žil. V podstatě jsem v té práci docela rád, protože jsem svým pánem v malém příjemném kolektivu, dost věcí jsem si dokázal zařídit podle sebe, aby to vyhovovalo mému naturelu, což někdy nevyhovuje daným pravidlům, zejména, protože se to stále mění a toto tempo doby a digitalizace moc nezvládám a ani se mu nechci přizpůsobit. Nejvhodnější čas najít na to někoho jiného. Už se to rýsuje.

A kdyby to nedopadlo, tak to dopadne jinak. Z kanceláře plánuji definitivně zmizet v polovině roku 2028 a do té doby si tam nejspíš pobyt zkrátím na tři dny v týdnu (předpokládám v příštím roce), protože už tam budu mít s největší pravděpodobností nástupce.

Protože však vím, že vše může být jinak, nijak na té své představě nelpím. Jen jsem zvědav, jak rychlý sešup ta naše současná civilizace nabere a co se z toho vyvrbí. Tedy jakou cestou se bude ubírat ona transformace a následná regenerace.