Dívám se a divím se

Mám oči, tak se dívám a pozoruji. Mám opravdu co pozorovat, na co se dívat. Dívám se na vnoučata a mám z nich radost, dívám se v přírodě na květy, stromy, krajinu, ptáky, pozoruji našeho psa a naše domácí terarijní mazlíčky a mám z toho radost.

Fotím na mobil, snímky mi pořizuje i fotopast. Něco z toho sdílím i tady. Dívám se na internet, dívám se i na televizi, ale tady si moc radosti neužiju, tu radost je třeba tady hledat. Nalézt se dá, ale je to poměrně těžké. Protože není prvoplánová.

Prvoplánové je zaměření na propagaci, reklamu, negativitu, strašení, násilí. Tohle mi rozhodně radost nepůsobí, proto to moc nesleduju a divím se, že se najdou ještě lidé ochotní a schopní to sledovat.

Také se divím těm, kteří jsou schopni šířit sofistikované lži, polopravdy, dogmata a ani se nezačervenat. Určité názory a narativy propagovat, jiné zamlčovat až cenzurovat. Je v tom ideologická zaslepenost nebo jen poslušnost kvůli hypotéce či kariéře? Asi jak u koho.

Proto více sleduji ty, kteří jsou sví, autentičtí, něco tvoří a předávají ostatní. Proto obdivuji ty, kteří se se srdcem na dlani pustili do odvážných projektů a díky radosti z tvorby vybudovali něco úžasného. Třeba svou zahradu, sbírku či muzeum, rodinnou firmu, opravili ruinu, malují obrazy, píší knihy, hrají ochotnické divadlo, muzicírují. Prostě dělají něco pro radost duše své a tím i druhých.

Obdivuji ty, kteří pomáhají druhým, protože jim to dává smysl, ale nedělají to na svůj úkor. Ideální je umět si pomoct v rámci nejbližší rodiny. Ne vždy se to daří, někdy je těžké překonat jiné úhly pohledu, odpustit staré viny a křivdy, vystoupit z rodové zátěže či z dobře zažraných zvyklostí.

Ale divím se tomu, když na sebe lidi za sebe poštvávají právníky, kteří jediní na sporech vydělávají. Protože, pokud v rodině neexistuje nějaká elementární dohoda, pak je cokoliv jako např. dědictví či rozvod, daleko těžší. Málokdo se umí dohodnout tak, aby to moc neodnesly děti nebo staří lidé.

Celodenní péče o nemohoucí staré rodiče je vyčerpávající, nedoceněná a mnohdy ani není možná. Systém tomu není nápomocen. Pokud by totiž jeden uživil rodinu ze své práce, pak ten druhý má čas a prostor se třeba postarat o rodinné příslušníky, pokud ale ztráta jeho příjmu ohrožuje chod rodiny, např. nemožností splácet půjčky, platit drahý nájem, pak se ani nedivím, že jsou plné domovy seniorů, a ještě se dlouho čeká.

Samozřejmě nemoc nejbližších moc radosti nepřináší, navíc je to často horší než nemoc vlastní. Jen člověk často moc neví, jak pomoct a v mém případě je to trochu složitější, když preferuji funkční medicínu a psychosomatiku.

Pak je pro mě těžké dívat se na nemocné známé, kterým by třeba pomohl jiný přístup k životu, nějaká smysluplná změna životosprávy či posílení psychické odolnosti. Už se divím těm, kteří stále věří, že někdo jim pomůže a poradí líp než oni sami. Jistě, k iniciaci vlastní změny často potřebujeme pomoc a podporu někoho druhého, často i znalosti a dovednosti.

Asi je dobré se rozhlédnout, poznat možnosti a pak se pevně rozhodnout, co dělat. Osobně dávám přednost přirozenosti. Jak se dívám, tak jsem pochopil, že civilizační chorobu asi nemůže vyléčit civilizace, která ji způsobila. Nicméně může ji léčit až do smrti. Má na to vybudovaný ziskový farmaceutický průmysl. Tak se tomu nedivím.