Dosáhla už degenerace společnosti vrcholu?

Říkám si, že degenerace společnosti už dosáhla vrcholu a teď musí přijít nějaký kolaps, aby mohla nastat regenerace. Aby mohly být na troskách starého položeny základy nového.

Stará společnost, jak jsme ji znali a prožívali, už neexistuje. Byly jí inkluzivně implantovány progresivní zhovadilosti a byla utopena v právních předpisech, normách, v nesmyslné byrokracii. Svůj díl k degeneraci také přinesla globalizace, jejímž produktem je mocný vliv globálních korporací na politiku a ekonomiku států, dluhové finančnictví, jehož produktem jsou lichváři a exekuce, vzdělávání, jehož produktem je hloupnutí populace, zdravotnictví, jehož produktem je daleko vyšší nemocnost.

Co s tím? Nějaké řešení? Nějaká možnost opravy systému, tedy reforma? Těžko. Forma již neodpovídá obsahu. Nebo snad ano, když hovno na povrchu pozlatíme a předstíráme, že je to zlato? Zkrátka jsme zdegenerovaná společnost, řítící se rychle a zběsile do …. Kam vlastně? Propagandisté tvrdí, že ke světlým zítřkům.

Možná ano, ale bez velkého průseru, nárazu do zdi, kolapsu, tam nedojdeme. Má-li se lidská společnost zregenerovat, potřebuje systém zjednodušit a spoluprací si vytvořit (obnovit) vzájemnou důvěru. Zkrátka dělat to jinak a stanovit si vizi, kde základem bude lidskost, spolupráce a využití lidského potenciálu.

To je cesta lidských bytostí, cesta lidských duší, cesta opravdové regenerace. Cesta spolupracující, tvořivé a odpovědné společnosti, žijící v souladu s přírodou.

Pak je tu i cesta opačná, cesta do pekel digitálního a technologického otroctví. Cesta biorobotů a zombíků, cesta, která je již naprogramovaná a kam nás cíleně vedou. Tato cesta je pohodlná. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Všichni po ní nekráčíme, nějaká část lidí z této cesty již sešla a ukazuje těm, kteří po ní stále ještě kráčí, že se dá jít i jinudy a prožívat život jinak. Tato cesta je nepohodlná, plná překážek, někdy i bolesti, smutku i vzteku, ale skrze to vede k radosti duše, k radosti ze života. K naději, že regenerace je možná a že k tomu, aby se mohla uskutečnit, potřebuje pohřbít to, co je již nenávratně zdegenerováno a tudíž neživotaschopné.

Nyní se rozdělujeme podle zajímavého klíče. Na ty, kteří si prošli (či procházejí) svým "peklem", což, pokud je to nezabilo, je posílilo. Našli totiž odvahu sejít z té pohodlné cesty (vedoucí do propasti) a také ochotu ukazovat, že všechno může být jinak a že nic není ztraceno. Když nic jiného, tak tím zachraňují svou duši. Tito lidé se tzv. "probudili", zpočátku hledají, tápají, kladou si otázky a pochybují. To vše je někam směruje. K sobě dovnitř, tam najdou ten vlastní pramen, z něho se napijí a pak už budou jiní. Budou lidmi vědomými.

Ti druzí (kteří o správnosti své cesty nepochybují) v ní ve své nevědomosti pokračují. Bezstarostně jdou za "krysařem" k tzv. světlým zítřkům, které se neustále odkládají do vzdálenějších horizontů, protože nejdřív je třeba se vypořádat s nepřáteli, tedy s těmi, kteří mohou za to, že světlé zítřky ještě nenastaly. A tímto způsobem nikdy nenastanou.

Nejdříve se musíme probudit, zjistit, že boží svět je v pořádku, největší roli v něm má přítomný okamžik a reakce všech, kteří se v něm setkávají v daném čase a v daném místě. Pak si zvědomíte, že svoji realitu, to, jak budete reagovat na situace, to, čemu budete věnovat pozornost a energii, si do značné míry tvoříte sám.

Můžete se vztekat, plakat, bát, ale také se můžete nad to povznést, zasmát se tomu, přijmout to, vyřešit a tím to pro vás skončilo a již vás to nebude otravovat.

Ale i člověka s povzneseným nadhledem dokáže derniér Petr Fiala a jeho Melody Boys neskutečně nasrat.