Hodím se na svou pracovní funkci?

Možná dříve ano. Snažil jsem se být svědomitý, poctivý a učil jsem se novým věcem. Bavilo mě ve své funkci se snažit lidem pomoct a také poznávat lidi. Začínal jsem poměrně nadšený v roce 2018, odešel jsem na družstvo ze státní správy, kde jsem se začal cítit jako šikanující parazit na stranu těch šikanovaných.

Musím přiznat, že mě to svým způsobem osvobodilo. Ale ta léta mě udolala, změnily se okolnosti, a hlavně jsem se změnil já. Přišel Covid, pak válka, energetická krize, inflace. Všechny průšvihy mě nakonec posílily, nějakým způsobem se vyřešily, někdy lépe, jindy hůře, ale také mě vyčerpaly a způsobily nedůvěru ve stát a jeho instituce, tedy spíše v lidi tam působící. Nicméně nelze paušalizovat, protože jsem se setkal s těmi, kteří mi pomohli a mám dojem, že většina těch lidí (zejména na lokální úrovni) je lidská, ale svázaná systémem a hloupými pravidly, tak si nemůže moc dovolit a pomoc jen tak, aby se vyhovělo těm pravidlům.

Pokud to úřednici už nemohou snést, tak odcházejí, příp. když se vzepřou, jsou vyhozeni. Tohle nám ukázal Covid. Přiznávám jsem demotivovaný a také proměněný, nechci mít život pod kontrolou a svázaný nesmyslnými pravidly. Navíc jsem postoupil ještě dál, systém už mě neštve, ale je pro mě směšný. A v tom případě už mu tak sloužit nemohu. Rozhodně ne horlivě, abych se osvědčil a přesvědčil lidi, že na to mám.

To už mi nejde. Neumím se přetvařovat, neumím se radovat z nesmyslných pravidel, které zbytečně komplikují práci a úplně se míjím s těmi nárokovými lidmi, kteří dobře znají svá práva, a ještě lépe mé povinnosti. Navíc dost z nich nevlastní byty pro bydlení, ale pro zisk.

Řekl bych, že má duše už volá po střídačce, ale mé ego chce misi dokončit a řádně předat (to se dá i dřív). A pak odejít do důchodu, nejspíš předdůchodu. Vyjde to tak akorát, a tak na tom pracuji.

Dospěl jsem k závěru, že se hodím jen na část té funkce, která mě docela baví. Ale už nechci zažívat žádné schůze vlastníků a ani byrokratickou šikanu.

Ale ještě tu mám důležité věci k dokončení, na kterých je třeba pracovat. Navíc o prázdninách je to klidnější, ten hektický půlrok mám za sebou a rozjede se to zase až na podzim. Když na mě padne z toho splín, stačí si o tom popřemýšlet, vypsat se z toho a sdílet to na blogu. Jestli to někdo bude číst a jak to na něho zapůsobí, je už věc čtenářova.

Mně se uleví a mohu tak pracovní den strávit s lepší energií a motivací.