Jak odhodit břímě světa?

Máme na svých zádech opravdu naloženo břímě světa? Říkají nám to. Vykukuje to na nás z médií. Dostali nám to do hlav. A ty hlavy bijí na poplach.

Ale co nám to vlastně dostali do hlav? Strach. Strach z chudoby, z chaosu, z ovládání. Z nemoci, z války, ze smrti. Šrotuje nám to v mozku a my si to vše nakládáme na svá záda. Jsme pak ve stresu, bolí nás hlava, bolí nás záda, podlamují se nám kolena. Nemůžeme to strávit, nemůžeme to rozdýchat, hlava nám to nebere. Jsme z toho nemocní a připadáme si bezmocní.

Ztratili jsme tu moc, ovládají nás. Kdo? ONI. Hm. Zkusme se na to podívat z druhé strany. Nebyli jsme to právě MY, kdo jsme svoji moc odevzdali a nechali se ovládnout jinou mocí? Mocí peněz, mocí byrokracie, mocí lpění na věcech, mocí konzumu, mocí sociálních sítí, médií, mobilů atd.?

A nyní přemýšlíme, jak si tu moc vzít zpátky? Jak se o ní přihlásit? A zda stojí za to o ni bojovat? Jak to břímě světa odhodit? Je třeba si uvědomit, že nemusím nést břímě světa na svých bedrech, že se toho mohu poměrně jednoduše zbavit. Mohu ovlivnit jen něco, hlavně to, co souvisí s mým životem, s mým přístupem k životu. Říká se tomu převzít odpovědnost za svůj život. Já přece rozhoduji o tom, zda se budu dívat na zprávy, sbírat lajky na sociálních sítích, cpát se nezdravým jídlem, pít alkohol, kouřit, nebo ten přístup změním a budu se snažit o zdravější jídlo, více pohybu, méně stresu, více radosti a méně utrpení.

Jasně, geopolitiku nijak neovlivním. Podpořím-li svou přítomností či penězi nějaký protest příp. nějaký projekt, je má záležitost, o které rozhoduji. Také rozhoduji o tom, jak naložím se svým volným časem. Důležité je si ten čas vůbec udělat a rozhodnout se, čemu se budu věnovat. Určit si priority, co řešit dřív, co počká, co neřešit vůbec. Nevyhýbat se problémům, když neřeším to důležité, ono se mi to nějak vrátí. To nedůležité se může vyřešit i samo.

O tom, zda si zapnu zprávy a podívám se na ně, si rozhoduji sám. Též, co si přečtu, poslechnu, kam půjdu či nepůjdu. Každým okamžikem rozhoduji o tom, čemu budu věnovat energii a pozornost. Také o tom, zdali budu duchem přítomen tomu, co právě prožívám. Pokud cítím, že mě něco dlouhodobě vyčerpává a stresuje, zamyslím se nad tím, jak to mohu změnit, aby mě to tak nedeprimovalo.

Inflace je nepříjemná, zdražování všeho, na co si člověk jen vzpomene. Je to k naštvání, zejména pro ty, kteří musí otáčet každou korunu. Samozřejmě i pro ty, kteří přicházejí o úspory a kterým narůstá dluh. Je možné se s tím nějak vyrovnat? Nutí nás to přemýšlet nad tím, co si mohu odepřít, na co teď vlastně mám, čeho se pustit, co opustit, kam se nasměrovat, co dělat. A hledat to.

Zase jsme u toho, že venku to nenajdeme. Ten potenciál je ukrytý uvnitř nás. Tam někde u srdce je ten zavalený diamant, co je třeba najít, očistit a vybrousit. To je ta práce na sobě, která nás vynese z role oběti do role bojovníka a některé i do role mistra. Ten obrat k sobě nás dokáže zbavit úzkostného strachu a otevírá dveře lásce.

Pak si uvědomíme, že trpět nemusíme a že tu vnitřní duševní a duchovní svobodu nám nikdo nemůže vzít. Že ta pouta a řetězy jsme si nasadili sami a do té klece dobrovolně vstoupili a udělali tak radost našim "bachařům".

Lidí, kteří si to uvědomují, není moc, a ještě méně je těch, kteří jsou ochotní a schopní s tím něco dělat. Ti zpravidla to břímě světa založené na strachu odhodili a tím získali odvahu a ochotu vylézt z té pohodlné ulity a jít se svou kůží na trh. Svědomí a upřímnost už jim nedovolí se zase schovat. Snad jedině hledat jiné cesty, když to zrovna touhle cestou nejde.