Je chorobná civilizace příčinou civilizačních chorob?

Faktem je, že lidé bývali nemocní a na nemoci umírali už před staletími. Nebezpečné bakterie a viry tu jsou s námi od nepaměti.

A zdravé lidské tělo má nástroj, aby se s nimi vypořádalo. Říká se mu imunita. Dnes má mnoho lidí imunitu oslabenou a jsou často nemocní, je také násobně víc alergiků a mnohem více lidí trpí civilizačními chorobami, mezi ty nejznámější řadíme cukrovku, obezitu, rakovinu, infarkt, mrtvici, autoimunitní onemocnění a mohli bychom přidat i onemocnění psychická, především deprese a také rozšířené alergie.

Výše uvedené si mohu dovolit napsat i jako laik a jsou to objektivní fakta. Dále se už pouštím na tenký led svého subjektivního pohledu, žité a pozorované skutečnosti.

Oproti naším dávným předkům máme výdobytky moderní medicíny, více se daří zachraňovat životy ve specializovaných traumacentrech, kardiocentrech apod. Na druhou stranu naši předci museli většinou tvrdě pracovat a většinou venku, aby se vůbec uživili. To samo o sobě jim (dle mého) přispívalo ke zdraví, nepřejídali se, žili většinou v souladu s přírodními cykly, většinu života většina z nich trávila na poli či svém malém hospodářství či záhumenku.

My žijeme v civilizaci lenivé, pohodlné, technické, technologické a konzumní. Navíc "bezbožné", což znamená, že tomu chybí ten duchovní rozměr. A přenesli jsme zodpovědnost za své životy na autority. Lékaře, politiky, učitele, a hlavně na stát (úřednictvo). A ti lidé (autority) toho využili (a zneužili) a postupně vidíme důsledky.

Máme prostředí (najmě ve velkých městech), které není pro život příliš vhodné. Je příliš stresující, příliš oddělené od přírody, mnoho lidí pracuje ve sklobetonových kancelářích, stravuje se v nezdravých fastfoodech, skoro vůbec se nepohybuje a večery tráví s "modrým světlem" počítačů, mobilů a televizních obrazovek. K tomu připočtěme, že máme v našem životním prostředí otrávený vzduch, vodu, potraviny a v přeneseném smyslu slova i otrávené mezilidské vztahy.

Copak se v tomto nezdravém (spíše chorobném) prostředí dá žít? A to ještě připočtěme pracovní stres, zaměření na výkon, konzum a negativně zaměřené zprávy z médií. Z toho se dá tak akorát zešílet, nebo nás tělo zastaví nemocí, abychom přemýšleli a něco na svém životě změnili.

Některým se to povede, jiní podlehnou. Nedávno rozvířil veřejnou debatu Jaroslav Dušek, když se v části svého rozhovoru dotkl svého pohledu na rakovinu a byl za to převážnou většinou odsuzován (jak to tak chodí) i za to, co vůbec neřekl a co si rozhořčení lidé k tomu přidali.

Jasně, jeho pohled je pro většinu lidí neakceptovatelný, nicméně pravdou je to, že když Vám lékař řekne, že máte rakovinu, asi to s Vámi zamává. Přijímáte diagnózu a víte, že tímto se Váš život radikálně změnil, to, co ještě včera bylo nesmírně důležité, je naprosto marginální prkotina, protože teď jde o Váš život. Jste postaven k rozhodnutí, co s tím budete dělat.

Když Vám autorita (lékař) řekne, že máte před sebou několik měsíců života, jak se zachováte? Jsou lidé, kteří se vzepřou, naštvou se a řeknou si, že neumřou a budou žít, ti se zpravidla vyléčí a též změní svůj život. Pak jsou ti, kteří lékařem vyřčený ortel (jaksi poslušně) splní. Jsou ti, kteří se rozhodnou ten zbývající kousek života si ještě užít, změní prostředí, odstěhují se a čekají na smrt, která nepřijde a mezitím začnou úplně nový život.

Tohle není o práci zdravotníků na onkologických odděleních, tohle je jen o přístupu lidí a jejich reakci, když se s problémem setkají tváří v tvář u sebe či svých blízkých.

Tady má vliv řada dalších faktorů jako je psychická odolnost, fyzická kondice, životní styl (pohyb, strava, klid v duši), postoje k životu nebo panického strachu ze smrti, víra v uzdravení a rozhodnutí výběru metody léčení.

Když se má žena dozvěděla, že má zhoubný melanom, nehroutila se z toho, přijala to, nechala si ho vyříznout a už snad deset let má pokoj. Dokázala to, lékaři (bezesporu) pomohli, ale celou tu psychickou stránku věci si odpracovala sama, s naší podporou samozřejmě. Dokázala to hodit za hlavu a zabývat se věcmi, které ji dělají radost. Zkrátka žila tak, jak byla zvyklá a jak jí vyhovovalo. Na sluníčko stále chodí ráda a bez obav (často i bez krému).

Na závěr, abych se vrátil k té chorobné civilizaci, by mě zajímal vztah k civilizačním chorobám v odlišných prostředích. Neexistuje na to nějaká studie? Porovnával bych skupinu lidí z velkoměsta, ideálně pracující ve sklobetonových kancelářích pod větším stresem (vybraná pracoviště velkých globálních korporátů v Praze) a skupinu fyzicky pracujících venkovanů, nejlépe na čerstvém vzduchu (napadají mě např. jihomoravští vinaři, starající se o své menší vinice).

Mě by takové srovnání docela zajímalo. Vsadil bych se, že ti fyzicky pracující z venkova budou trpět civilizačními chorobami mnohem méně. Připouštím, že se mohu mýlit.