Jsem zkrátka jinde

Podařilo se mi udělat chybu. Jak? Jednoduše a lidsky. Dostal jsem telefonické upozornění, že na jednom domě nepoteče druhý den teplá voda kvůli pracím ve výměníku. 

Jenže dělal jsem něco, na co jsem se potřeboval pekleně soustředit, abych tam neudělal chybu. A jak to tak chodí se zákonem schválnosti, hned, co jsem to dodělal a chystal se zprávu předat dál, aby to na domě věděli, přišla návštěva.

A ta mě samozřejmě přivedla na jiné myšlenky a k jiné práci, tak se stalo, že jsem zapomněl předat zprávu dál. Druhý den jsem oznámil kolegyním, že se na tom domě něco opravuje, kdyby někdo volal. Jenže k nám nikdo nevolal, za to se údajně rozjela debata s domněnkami až směšnými, doporučeními, jak bychom to měli lidem oznamovat. V době mobilních telefonů a sociálních sítí. 

Mají pravdu v tom, že se doba změnila a že jsem se jí nepřizpůsobil. Proč? Protože plytký a povrchní Facebook nemám rád a protože dřív každý nejprve volal k nám. To bylo hlavně před Covidem a založením SVJ. S postupným vymíráním původních obyvatel bytů, kšeftováním s investičními byty, změnou sociální struktury sousedů a nástupem digitálních technologií, se doba změnila. A já zůstal ještě v té staré době jako sociálním sítím nepřizpůsobivý občan. 

Počkejte, s výměnou generace na mém postu, se to určitě zlepší. Holt Facebook nahradil drbny, které roznesly dříve všechno. Dnes mnozí čekají na pípnutí mobilu a reagují rychlostí blesku a často hloupě. To dělat nechci.

Na Facebooku de iure jsem, de facto nejsem. Neumím to z mobilu zrušit, na počítači jsem odhlášen a neumím se přihlásit, zrušit mohu tak akorát profil manželky, a to si nedovolím. Díky ní se něco dozvím z místních drbů vč. toho, co mě inspirovalo k tomuto článku. Že bych na fejs napsal řadu sprostých slov, aby mě zrušili sami? Ani se mi to nechce zkoušet a stejně si myslím, že by to neudělali ani kdybych je poprosil.