Každý malý počin se počítá

A tyto činy se sčítají. Pokud někdo obětuje svůj volný čas a peníze, dopraví se na protivládní demonstraci a tam dvě či i více hodin stojí na náměstí, zaslouží si respekt, ne pohrdání. Přijel osobně předat vzkaz. Jiný třeba natáčí videa, píše blogy, organizuje besedy, pochody za mír, nebo jen obyčejné setkávání lidí, pomoc blízkým, sousedům.

Vznikají různé platformy, skupiny, i činnosti. Jsou tu již zastoupeny různé oblasti, různého zaměření. Připravujeme se na možný kolaps systému, vyvíjíme tlak na vládu, ukazujeme ostatním svým vlastním příkladem cestu odvahy i ochoty ke změnám.

Od spodu vytváříme novou společnost, pro lidi, pro život. Jistě si budeme muset projít těžkým obdobím jakési "sebedestrukce", která povede k evoluční změně. Ne všichni ji ale budou schopni. Velmi bude záležet na lidství v nás. Měli bychom to lidství projevit i směrem k našim "domnělým nepřátelům".

Ovládá je ego, nízké vědomí, pýcha a touha po moci, po penězích a majetku, touha ovládat, kontrolovat a řídit druhé. Strach o udržení moci, proto lidi manipulují, straší, citově vydírají, a hlavně se snaží všechny rozdělit.

Nenalhávejme si do kapsy, že změna přijde sama od sebe, ikdyž nepřiložíme ruku k dílu. Když nebudeme bránit lidskou důstojnost, svobodu slova, když nepřevezmeme odpovědnost za svůj život, národ a hlavně lidskost. Budujme společně společnost novou na základě spolupráce, svépomoci, místní soběstačnosti a vzájemnosti. Základy už jsme položili a začínají být vidět.

Proto začínám být větším optimistou, než jsem byl dosud. Pramínky se slévají, drobná mravenčí práce od spodu už je trochu vidět. Je pravda, že lidé sice přestávají důvěřovat elitám, ale o to více začínají důvěřovat sobě a mezi sebou nacházejí ty, kterým důvěřovat mohou a prim tu hraje lidskost, spolupráce, vzájemnost, nabídka pomoci. Vlastně plníme přání paní MPA (předsedkyně Sněmovny), začínáme se starat sami o sebe. A zjišťujeme, že ji k ničemu nepotřebujeme.

Hlavně k tomu, aby nás poučovala, jak máme žít, co si myslet, co dělat. Ona květinka z parlamentního skleníku, kam nefouká, kde se udržují příjemné podmínky, to třeba také všechno jednou pochopí, až z té funkce odejde. A pochopí to i její kolegové ve vládě.

Ono se děje vlastně to biblické "poslední budou prvními a první posledními". Ti poslední se dávno učí (a mnozí se to již naučili) jak přežít v těžkých podmínkách a jsou tak na případný kolaps lépe připraveni, nakonec to jsou oni, kteří čerpají vodu z podpalubí Titaniku.

Jsou to ti, kteří svou prací zajišťují, že vlaky a autobusy stále jezdí, pošta se doručuje, důchody se vyplácejí, o nemocné a nemohoucí se pečuje, hasí se požáry, pomáhá se při živelných pohromách, staví a opravují se budovy, silnice, topí se, svítí se. Stále se pěstuje, chová, vyrábí se potraviny. Prostě to stále ještě nějak funguje.

Ne s pomocí vlády, byrokratů, korporátních manažerů, ale spíš jim navzdory. Ne po jejich vůli (sebedestruktivní), ale v podstatě i proti jejich vůli.