Marnost nad marnost?

Někdy mi připadá, že mé blogy jsou jen takové marné výkřiky do tmy. Lidé to, co píšu, asi nechtějí moc slyšet. Ani to moc nečtou.

Ani má kniha se moc nerozšířila, byť mi ji lidé pochvalují. I významní jako např. pan Dr. Hnízdil. Z části je to určitě má vina, z části je to o tom, že ta kniha má nutit lidi přemýšlet o životě a souvislostech a zdá se, že toho je schopen v dnešní povrchové a digitální době málokdo.

Je mi z toho smutno. Nedávno proměnili Blogosvět. Zkrátka pokrok a modernu nezastavíš. Všiml jsem si ale, že čtenost jednotlivých článků povážlivě poklesla, také se mnozí autoři na delší dobu odmlčeli. Mé články jsou témat menšinových a ty poslední ani zdaleka nedosáhly stovky čtenářů.

Pravda, neumím to sdílet, propagovat, nepoužívám moc nástroje, které poskytuje moderní digitální technika. Takže bych se asi neměl divit a měl bych se je naučit používat. A tady je na místě otázka proč? Co se změnilo, když jsem znovu vstoupil na Facebook? Akorát mě to otrávilo a nic mi to osobně nepřineslo. Nejsem na to stavěnej.

Takže budu pokračovat v tom, co dělám. Mám před sebou dva roky pracovní funkce, v níž potřebuji dořešit nějaké problémy. Ten zásadní je najít lidi, kteří to převezmou. Za to jsem placen a aspoň v pracovní době bych se tomu měl věnovat.

Na druhou stranu, abych vše přežil, nabil se potřebnou energií, potřebuji mít volný čas pro sebe a také se věnovat vztahům v rodině, které sice svým způsobem zevšedněly, ale díky vnoučatům dostaly nový impuls.

Marnost cítím zejména v tom, že jsem se dostal do jakési "izolace" a přemýšlím proč? Nedávno jsem byl na srazu základky po desítkách let, sešlo se nás přes šedesát a strávil jsem tam příjemné tři hodinky. Hlavně se vzpomínalo a odpovídalo na obligátní otázky: jak se máš, co děláš?

Díky palci teď nechodím ani cvičit do Sokola a hrát ping pong. Nedávno jsme byli v divadle a taky se chystáme na ples. Na chatě jsme trávili část prázdnin s dcerou a vnuky. Přečetl jsem několik zajímavých knížek různých žánrů o bylinkách a zahradě, Hnízdila, Viewegha a Poutníka od Jana Konfršta. To vše bylo fajn, přesto cítím jakési "prázdno" a vypisuji se z toho, aby na mě nepadl smutek.

Proto nyní více článků na blozích. Ale stejně je to marný, smutek (z lidí?) na mě padá dál. Umocněno je to tím, že ani nevím, kam se řadím. Ke konzervativcům, kteří lpí na starém nebo k progresivcům, kteří prosazují nové bez zábran, silou a bez zdravého rozumu? V podstatě zjišťuji, že ani k jedněm, z každého si beru něco.

Vím, že na starém nelpím, ale mám úctu k předkům, co dokázali vybudovat a co nám dokázali předat. Co uměli, jak tvořili a žili. Také si vážím selského rozumu. Vím, že nové se prosadí navzdory odporu, proto podle mě nemá smysl se stavět na odpor a bojovat s tím. Je to marné. Jenže pokud se to prosazuje násilím, jsou za tím cítit peníze, nenažranost a touha druhé ovládat a parazitovat na nich, pozvedám svůj hlas, protože chci vyjádřit nesouhlas.

Ona si s tím ta evoluce a Příroda (Stvořitel, Bůh, Vesmír) poradí. Pravdu si vynutí, a nakonec ji lidstvo zažije na vlastní kůži. Uvidíme, zda to ještě půjde po dobrém, nebo po zlém. Pravda a Láska může vyhrát jedině tehdy, pokud překonáme strach, který viní, nenávidí, závidí a společnost rozděluje. Pokud se budeme zaštiťovat pravdou, láskou, morální převahou, a přitom nenávidět ty, kteří to vidí jinak, je to jen přetvářka, a hlavně pýcha.

Pokud v té pravdě a lásce opravdu nežijeme, pak jsme pokrytci a žijeme sebeklam. Proto se pokusme být pravdiví, laskaví, čestní. Jedině tak se může společnost změnit od spodu. Zkusme se nedívat tolik na druhé, ale podívat se do sebe. Snadno se to řekne, ale hůř se to dělá.

Přijmout své stíny a sebeklam je záležitost veskrze nepříjemná a nepohodlná. Nalézt viníka a nepřítele je mnohem snazší.

Kde brát optimismus? Poznat, že starý společenský systém se vyčerpal, dosloužil a je nahrazován novým, který se v bolestech rodí. Jaká bude naše nová realita závisí do jisté míry na nás, protože my jsme její tvůrci.