Můj svět bez sociálních sítí

Můj svět se bez sociálních sítí obejde. Nejen těch všeobecně známých a nejvíc využívaných, ale i těch druhých, tzv. "necenzurovaných", které ani nedokážu pojmenovat.

Mým virtuálním světem jsou webové stránky a blogy. Jednak ty mé, kde tvořím a sdílím, a jednak ty další, které navštěvuji, čtu, poslouchám. Není jich mnoho, je to takový můj výběr, který se časem mění. Kam jsem chodil dříve, již nechodím, protože mě to přestalo bavit. Spíš se to zužuje, než by se to rozšiřovalo.

Měl bych tedy být aktivní v tom světě reálném, v potkávání se tváří v tvář. I tady jsem spíš pasivní, ale občas zajedu či zajdu na nějakou akci nebo na společné cvičení v Sokole, či na ping-pong.

S lidmi se potkávám v práci, jednak s kolegyněmi, a jednak s klienty. A pak samozřejmě v rodině, s manželkou, dětmi a vnoučaty.

Nějak jsem se vyčlenil z kolektivu, nechodí mi ani moc emailů, nemám ani moc telefonů a moc nenavštěvuji ani hromadné akce. Když byly za Covidu rušené, nebo když jsem je měl jako neočkovaný zakázané, tak jsem se po tzv. "návratu do normálu" už na akce nevrátil.

Jistě, byl jsem párkrát v divadle, na koncertě, v kině. I za Covidu, a to dokonce s rouškou. Když jsme byli s manželkou za Covidu v multikině, úplně jsem na sobě cítil negativní energii (neměl jsem správně nasazenou roušku), od té doby jsem v multikině snad nebyl. Jezdili jsme buď do blízké Lysé, nebo jsme šli na chatě do kina v Kruhu.

Už moc nedávám ani alkohol, v podstatě jsem úplně přestal pít tvrdý alkohol, ani tomu vínu moc nedám a pivo spíš po nějaké fyzické práci, nebo sportovním výkonu (a ne vždy). Občas jsem zašel do hospody, ale už mě to neláká. Chodím pak častěji v noci na záchod a naposled mě po dvou čepovaných bolela hlava a moc jsem toho nenaspal.

Jakoby mi i to pivo přestávalo chutnat. Ani v té hospodě jsem se necítil nijak dobře. Přitom to byl můj nápad. Nějak poslední dobou zažívám "lekce" se svým bráchou. Díky mé proměně jsme se v lecčem ocitli na úplně opačných pólech.

Třeba právě v té digitalizaci. On má mobil plný aplikací, SMS namlouvá hlasem, využívá umělou inteligenci, já v tom nejedu. Brácha má občanku v mobilu, já bych ji nejradši vrátil na matriku. Rád řídí auto a hodně s ním najezdí, já jsem spíš sváteční řidič a používám ho hlavně k dopravě na chatu. Jet přes Prahu je pro mě výzva a výstup z komfortní zóny. Na letošek jsem si už nekoupil dálniční známku.

Brácha miluje sport. Sám ho provozuje a také se na něj rád dívá. Také rád sportuji, ale na rozdíl od něj, se třeba na fotbal nedokážu dívat ani v televizi, což on sleduje, občas i v hledišti.

Já se rád rýpu v hlíně, hodně mě to nabíjí, on zahrádkou a malou soběstačností nežije. Vždy jsme byli rozdílní, ale teď se to nějak prohloubilo. Je to samozřejmě škoda, ale každý žijeme svůj život a za ten jsme odpovědný. Navíc jsme dospělí a máme dospělé (už samostatné) děti.

Když svět kolem sebe vidíme jinýma očima, tak se rozumem asi nedomluvíme. Srdcem to jde, jenže když už to vypadá na pohodu, pak do toho hodí vidle právě ten rozum. A už jedou domněnky, staré křivdy, nepochopení, argumentace a přesvědčování. Což je pro mě těžké, protože to "normálnímu" člověku (v roli oběti, s nižší úrovní vědomí) vysvětlit nelze.

Samozřejmě i já mám máslo na hlavě, právě třeba tím, že jsem nesplnil očekávání nabídnutí pomoci, což je přece normální a projevil se jako sobec. Souvisí to s mou nechutí řídit a také s tím, že mi to hned nedocvakne a zapomenu říct tu kouzelnou větu, která by měla znít: "nepotřebuješ nějak pomoct?" Fakt jsem jinde, když mě první napadne: sám si o pomoc neřekl, tak ji asi nepotřebuje a nějak se už zařídil.

Je to asi tím, že tak to mám já, snažím se věci nějak vyřešit sám, a když už to nejde, tak si řeknu o pomoc.