Nabídka, která se neodmítá 

V prestižním deníku v Praze se setkali dva novináři. Jeden starší, jeden mladší. Ten starší se vypracoval na komentátora, fejetonistu a sloupkaře, mladší se vyškolil na reportážích a stal se známým investigativním novinářem.

Oba jejich práce bavila. Starší, statný padesátník původně z Moravy, jménem Jiří, ale říkají mu Jura, je ženatý, má tři (již trochu odrostlé) děti. Žije na venkově v domku po prarodičích manželky, necelých třicet kilometrů od Prahy. Do práce v pražské redakci dojíždí vlakem a metrem.

Mladší, třicátník Robert, je svobodný a bezdětný. Je rodilým Pražákem. Před nedávnem si pořídil garsonku na Pankráci a splácí hypotéku. Kdyby se starší sestra nerozvedla a s dvěma malými dětmi se nevrátila k matce (vdově) do třípokojáku na Jižáku, maminčin servis by neopouštěl. Jenže s dvěma ségřinými haranty tam nebyl klid, začali se s matkou hádat, tak se odstěhoval. Asi půl roku žil v pronájmu na Žižkově s kamarádem. Poté se rozhodl koupit si vlastní malý byt.

Do redakce prestižního deníku Robert nastoupil ihned po škole a stáži v Oxfordu. Byl poměrně ambiciózní, přesto začínal od píky jako reportér a psal reportáže z různých akcí. Na jedné akci si něčeho všiml, svěřil se šéfredaktorovi a ten mu dal příležitost, aby po tom šel. Měl tak svůj první skandální korupční případ, zažil si adrenalin a zažil také svých prvních "patnáct minut slávy".

Jurova cesta do redakce byla jiná. Jako i cesta jeho životem. Spolu s rodiči a čtyřmi sourozenci vyrůstal na jihomoravském venkově, plánoval, že se tam usadí a sežene práci v místním zemědělském družstvu. Plány mu změnila nejen sametová revoluce, ale také vysoká zemědělská v Suchdole. Tam se zamiloval do Pražandy Jany, po čase se vzali, narodila se jim první dcera. Žili v bytě u Janiných rodičů. Jana byla jedináček a zdědila domeček asi 30 km od Prahy, tam se přestěhovali, domeček průběžně opravovali a narodili se jim dvojčata - kluci. Jura dojížděl na druhou stranu od Prahy, do okresního města, kde si našel práci ve fabrice. Moc ho to nebavilo, ale potřeboval živit rodinu a zrekonstruovat bydlení.

Když měli s domem hotovo, děti povyrostly a manželka mohla do práce, Jura měl více volna, které věnoval svým koníčkům: zahradničení a psaní. Psal tzv. do šuplíku, propiskou do sešitu, později do počítače. O náhody není nouze, tak si všiml inzerátu, že v regionálním deníku shánějí redaktora, redakce je v okresním městě, kde pracoval. Tak se přihlásil, vzal s sebou nějaké své texty. S vedoucím redakce si padli do oka hned. Jura se nerozmýšlel, v továrně dal výpověď a nastoupil do okresních novin. Šéf novin měl čuch, tohohle člověka je na nějakého redaktůrka k dopravním nehodám škoda, to je hotovej chlap, má talent, ať píše fejetony a sloupky.

Po čase regionální deník zvýšil svou čtenost hlavně díky Jurovi. V okrese se ho prodávalo víc než kdejakého celostátního deníku. Toho si nešlo nevšimnout, a tak Jurovi přišla nabídka, která se neodmítá. Žádali si ho do celostátního deníku. Jeho "okresní" šéf to chápal a popřál mu mnoho štěstí v nové práci.

Tak Jura přijel do pražské redakce. Sklo, beton, takové neosobní, podobně jako šéfredaktor, nemastný, neslaný a spíše odměřený. Jura přišel do prostředí, které ho příliš nevítalo a nedůvěřovalo mu. Nevěděl proč. Kancelář (spíše redakční kout) sdílel s Robertem, který věčně někam jezdil, ale pak si pustil diktafon a přepisoval své reportáže do kompu. Ambiciózní mladík, hvězda investigativních žurnalistů.

S Robertem se potkal až první den odpoledne, do té doby si vyřídil úřední záležitosti, uspořádal si pracovní stůl a cítil, jak ho sledují oči zamračených spolupracovníků. Atmosféra spíše nevlídná. Přemýšlel, co tady vlastně bude dělat, když ho z myšlenek vytrhl Robert.

Robert byl sdílnější než ostatní, tak mu i sdělil, že si ho vybral majitel deníku k politickým komentářům a sloupkům. Což mu druhý den poněkud nevrle potvrdil i šéfredaktor. Nicméně dal mu okruh témat a volnou ruku k jeho zpracování se slovy "držte se svého stylu, pane kolego".

Po nějakém čase se Jura vypracoval v jednoho z nejlepších politických komentátorů a prestižních sloupkařů v zemi, což "hvězda" Robert sice nenesl moc dobře, ale potřeboval s Jurou vycházet, zvláště poté, co majitel změnil šéfredaktora, který byl více nakloněn Jurovi než jemu.

Jura s Robertem nebyli kamarádi, ale byli vůči sobě kolegiální. Jura byl upřímný a zvykl si, Robert si také zvykl, ale víc se hlídal, občas i přetvařoval. Juru v duchu nenáviděl, že ho v popularitě předběhl a zároveň mu záviděl jeho rodinu i to, že nemusel nic splácet. Možná, kdyby si to vyříkali kluci při pivku, mohl si Robert ušetřit své trápení.

Jenže Jura chodil z práce dřív, tedy s koncem normální pracovní doby a spěchal domů za rodinou. Robert byl často mimo a většinou pracoval až do noci. Pak často chodil do baru a občas měl i náhodný sex (většinou se známostí z baru).

Deník koupil nový majitel. Nějakou dobu nechal vše při starém. Pak vyměnil šéfredaktora a třetinu redakce. Hvězdy Juru a Roberta si samozřejmě ponechal. Jenže jim začal prostřednictvím šéfredaktora a nových kolegů mluvit do práce.

Šéfredaktor začal jejich články cenzurovat, nutil je to předělávat, některé dokonce zamítl vydat. Noví kolegové jim začali radit, jak mají psát nově, korektně.

Jura s tím měl sice problém, ale už měl svůj věk a chtěl si udržet práci. Tak rezignoval na svůj upřímný styl psaní a začal psát (jak tomu říkal) "korporátní sračky pro debily". Robert s tím měl jiný problém, bál se, že ho nějaký ambiciózní blbeček předběhne a jeho vyhodí, nebo mu sníží plat. Navíc byl "otrokem" hypotéky.

V politické korektnosti, cenzuře a autocenzuře přituhlo a původně nekorektní hvězdy byly postupně utlumovány, někdy jim nevycházely vlastní články, nebo až po zásahu některého uvědomělého kolegy. Prostředí se změnilo, ale přišla jiná vymoženost: home-office, práce z domova. To Jurovi vyhovovalo, tři dny pracoval z domova, dva dny jezdil do práce. Doma práci zvládl za tři čtyři hodiny a zbyl mu čas pro sebe, psal povídky do šuplíku a třídil své fejetony. Dříve na to neměl čas. Robert home-office využíval méně (jednou týdně), přece jen potřeboval hlídat svou mladší konkurenci.

Oba pak měli divný telefon. Někdo je pozval (každého na jiný den) do salónku luxusní restaurace. Starší Jura byl první na řadě. Servírka ho uvedla a usadila do salónku, kde na stole stál drahý francouzský koňak a dvě skleničky. Servírka nalila do skleniček, usmála se na Juru a odešla. Chvilku poté se objevil pán v černém obleku s kufříkem a přisedl si.

"Mám pro Vás nabídku, která se neodmítá", řekl, aniž by pozdravil. Načež zvedl kufřík na stůl a demonstrativně ho otevřel. Tolik peněz pohromadě Jura v životě neviděl. "Milion euro", pronesl pán, který se ani nepředstavil. "Mohou být Vaše".

Jura polkl. "Co za to?" zeptal se jaksi automaticky. "Stanete se šéfredaktorem redakce, budete plnit naše zadání, své lidi už na místě máme. Máte břitký jazyk, který použijete proti naší konkurenci", řekl záhadný muž, a aniž by upil koňaku, zvedl se ze židle. "Počkejte, to jako peníze nebo život?" ptá se Jura.

Muž se krátce usměje: "nejsme žádní lupiči, jen peníze za vykonanou práci. Nespěchejte, máte týden na rozmyšlenou. Přesně za týden si sem přijdu pro odpověď. A abyste se mohl dobře rozmýšlet, vezměte si sebou ten koňak, je zaplacený". Muž pokyne hlavou na pozdrav a odchází. Zkoprnělý Jura do sebe hodí ještě jednu skleničku, vezme koňak, jde na vlak a jede domů.

"Peníze za život", napadne ho cestou domů.

Ten samý rozhovor se záhadným pánem s kufříkem absolvuje druhý den Robert. Večer doma se zbytkem koňaku přemítá: "to je opravdu nabídka, která se neodmítá. Upevním si pozici, nikdo mě nepřeleze, hypotéka skončí a můžu si pořídit luxusnější bydlení. Peníze na život".

Po schůzkách se záhadným pánem, kdy se oba sejdou v redakci, se Jura zeptá: "jaký z toho máš pocit Roberte?" Robert však neodpovídá, tak Jura nabídne, že místo oběda zajdou na pivo do hospody a tam si to řeknou.

V hospůdce se Jura nejdřív zeptá: "viděls ten kufřík?" Robert přikývne, moc se mu mluvit nechce, raději se chopí půllitru. Jura se též napije a pak spustí: "po mně chtěl, abych to tady vedl a za to, že budu plnit příkazy, mám ten kufřík. Dal mi týden na rozmyšlenou".

"Mně taky", odpoví Robert a bojácně se zeptá: "jdeš do toho?" "Nevím, upřímně se mi do toho moc nechce, chtěl jsem to tady v klídku doklepat do důchodu, ale to, jak to tady vypadá, se mi nelíbí. Šéfovat tomu je lákavé, kdybych si to mohl dělat po svém, pak bych to asi vzal. Za ty prachy bych zabezpečil rodinu, ale hlodá mi tam ten červíček pochybností. Asi to nevezmu".

Robert pookřeje: "možná to vidíš moc černě. Šéf je šéf a ty prachy za to stojí. Já bych do toho šel. Peníze na život", ještě se zasní Robert.

"No vidíš a já si říkám Peníze za život. Dřív říkali lupiči Peníze nebo život, pokud byli aspoň trochu čestní, vzali si peníze a život ti nechali. Doba se změnila, teď lupiči dají peníze a oloupí tě právě o ten život. Dáme ještě jedno!"

"Jako, že bys to odmítl?" "Jo, právě jsem se rozhodl. Odmítnu to a ty se staneš mým nejvyšším šéfem", směje se Jura.

Tak se také stalo, Robert se stal šéfem, dostal část peněz (vyplatil se z hypotéky) a chvíli ho nechali řídit redakci podle svého. Tlaky v redakci se na chvíli uvolnily, nicméně Jura dál jel v režimu tři dny práce z domova a dva dny v redakci. Dokončil uspořádání svých fejetonů a povídek a navštívil nakladatele. Trochu se znali, a protože Jura byl docela známý, byť jeho hvězda již pohasínala, tak mu nakladatel vydal první knihu (fejetony a sloupky). Prodávala se celkem dobře a čtenáři si žádali další.

Mezitím se v redakci přitáhly šrouby a Robert poznal na vlastní kůži Jurovu průpovídku "peníze za život". Jura se dohodl na výpovědi a odstupném. Jeho druhá povídková kniha se stala bestsellerem a on sám de facto poměrně známým spisovatelem. Žil si svobodně a po svém, protože tenkrát odmítl nabídku, která se neodmítá.

Robert vedl závidění hodný život, byl bohatý, bydlel v luxusní vile za Prahou, měl i vilku u moře, byl celebritou a patřil k elitě. Stihl se oženit a rozvést hned dvakrát, neboť jeho bohatství přitahovalo hlavně povrchní zlatokopky. Dítě nezplodil. Byl unavený, vnitřně rozpolcený a prázdný. Na povrchu naleštěný. Sžíralo ho svědomí, ale nikdy nenašel odvahu vše změnit.

Kdyby se přiznal, že přijal peníze a roky slouží skryté mafii, buď by ho odsoudili a zavřeli, nebo by se ho zbavili. To jen proto, že tenkrát přijal nabídku, která se neodmítá.

Konečně pochopil tu Jurovu průpovídku "peníze za život". Sáhl si na život. Naštěstí se mu to nepovedlo, nervózní a vyčerpaný sáhl po jiných prášcích a předávkoval se potravinovými doplňky. V nemocnici mu vypumpovali žaludek, dva dny si poležel a tam ho také navštívil onen pán s kufříkem, který byl jeho spojkou, co mu předávala úkoly, o kterých předem věděla část jeho podřízených, aby ho mohla kontrolovat.

"Když nám vrátíte pražskou vilu, dáte k dispozici Vaše úspory a nic neprozradíte, přemístíme Vás do vily k moři, kde vás necháme dožít pod jinou identitou a budeme Vám vyplácet pravidelnou rentu. Vila bude ale patřit nám. Poslední, co pro Vás uděláme, je Váš pohřeb tady se všemi poctami. Vyčerpaného šéfredaktora, kterého hryže svědomí a má sebevražedné sklony, opravdu nepotřebujeme. To není nabídka, to je příkaz".

Robert pak podepsal smlouvy, kterými se vzdal majetku. Pak ho injekcí uspali a druhý den ráno se probudil ve své doživotní izolaci u moře.

Pár dní po Robertově pohřbu předává vybranému mladíkovi záhadný pán s kufříkem v salónku luxusní pražské restaurace nabídku, která se neodmítá.

Pán s kufříkem si povzdechne: už to není, co to bývalo, všichni se třesou na peníze, chtějí jich víc, hrnou se dopředu. Ano, jsou aktivní (až moc) a vědí, co se od nich očekává, ale jsou hloupí, a hlavně strašně netrpěliví. A pak z té šedi vybírejte, komu předáte nabídku. Naštěstí tohle je má poslední a pak odcházím na odpočinek.