Nalézt rovnováhu

Život je o hledání rovnováhy mezi individuálními potřebami jedince a potřebou kolektivu. Přičemž ten nejmenší kolektiv je rodina, tedy nejbližší lidé. Pokud žijete v páru je to partner, vaše děti (a jejich děti), vaši i partnerovi příbuzní. Užší a širší rodina.

Individuálně bych nejradši už odešel do důchodu a přestěhoval se na chatu. Nicméně potřeby kolektivu rodiny a malého pracovního kolektivu jsou jiné. Vnímám, že mým úkolem je podpořit ženu a děti, prožívat roli dědy a též podporovat a nestresovat kolegyně a pokusit se jim zajistit stabilitu práce a příjmu.

Sebe pro tuto chvíli sice upozaďuji, ale zároveň na své potřeby nezapomínám. Zkrátka snažím se uspokojit své potřeby a zároveň potřeby vyššího celku, jehož jsem součástí. Není to jednoduché, vyžaduje to nějaké úsilí a pokud možno vědomý přístup, s nadhledem a moudrostí. I s použitím humoru, ale hlavně laskavosti, respektu či aspoň tolerance.

Samozřejmě ne vždy se daří. Občas mi ten druhý nastaví zrcadlo a já pak přemýšlím, co mi to má říct a proč. Už o tom uvažuji vědomě a nemám problém přiznat chybu či se omluvit. Na druhé straně i já nastavuji zrcadlo svým blízkým a oni se s tím nějak vypořádávají. Byť je to třeba jinak, než bych si představoval, snažím se to brát s nadhledem, do hlavy jim nevidím.

Jen vím, že v srdci mají, tak jako každá lidská bytost, ten plamínek lásky, světla. V každém případě, když mě někdo nebo něco vyvede z rovnováhy, snažím se tam vrátit. Je to přece dynamická rovnováha, živoucí, oscilující. Není to strnulost a stagnace, domnělá jistota a pocit bezpečí. To je spíše sázka na smrt. Já osobně sázím na život, i když vím, že smrt se mi (díky dosaženému věku) už přibližuje.

A chci (naprosto vědomě) život radostný, tvořivý, přirozený, a ne dušený nějakým strachem či byrokratickými příkazy, které nemají jiný smysl, než buzerovat a manipulovat strachem. Byrokracie je sice v určité míře potřebná regulace, pokud člověk není schopen se na základě své zodpovědnosti "regulovat" sám, ale v té přehnané míře už škodí, protože nařizuje a organizuje život i lidem, kteří o to naprosto nestojí.

Tak to mám já. Samozřejmě i ta byrokracie je o určité rovnováze. Když ji není schopna sama od sebe, pak se jaksi sama zahubí. Obvykle s pádem říše či civilizace. Pak má obvykle tendenci se zase objevit, obnovit se a růst.

Nebo bude lidstvo jednoho dne tak vyspělé, že už to nedovolí? Nevím, ale svým potomkům bych přál, aby se toho dožili a žili to. Já si to zatím dovoluji žít sám za sebe a přijímám přirozený stav života jaký je a jsem za to vděčný.

Vědomě vyrovnávám a celkem se mi daří mít v duši klid. Jaký jsem si to udělal, takový to mám.